Já jsem manželovi také celou dobu podsouvala knížky s obrázky miminek v tom či onom týdnu a on se na to vždy tak bez zájmu mrknul a řekl něco jako -hmmm, zajímavý. A pak byl se mnou u porodu, malého držel v náručí a brečel- ještě mi pak večer volal úplně psychlej, že se "konečně" začetl do těch knížek o péči o dítě, které jsem mu celou dobu podsouvala a najednou měl pocit, že je to hrozně náročné, že je moc veliký a neohrabaný a že péče o miminko je celá věda, že to nezvládne a kladl mi takové otázky jako (pár hodin po porodu) "nepřijde ti, že má hlavičku pořád doleva? Tady v té knížce píší, že by neměl mít hlavičku pořád na jednu stranu." Přišlo mi to vtipné, kdyby se připravoval víc dopředu, nebyl by z toho pak tak úplně mimo. Jenže to máš těžký- ty máš mimčo uvnitř, cítíš, jak v tobě roste, jak se hýbe...ten chlap je v podstatě mimo. Pro něj to dítě nabývá konkrétní podoby až s příchodem na svět. Nu, manžel to nakonec bravurně zvládnul a dnes už z pozice mazáka poučuje kamarády nastávající tatínky