Renato,
je mi líto, že se v té situaci cítíš sama, a úplně Ti rozumím. Neznám Tvého muže, ale obecně můžu říct, že o těch niterných pocitech umíme líp mluvit my ženy, chlapi to obvykle moc neumí a ani jim to není příjemné. Oni si to prostě prožijou sami, "zavřou se do jeskyňky", a až si to vyřeší, tak je po všem a nepotřebují o tom mluvit. My se potřebujeme vypovídat, slyšet ujištění o tom, že miminko milujeme, že všechno dobře dopadne... Chlapi jsou v tom jiní. Ale to neznamená, že to v sobě uvnitř neprožívají, jen to není vidět.
Tip: zkus si najít nějakou kamarádku, se kterou si o tom budete povídat. Od manžela se nejspíš o jeho prožitcích zase dozvíš až zpětně...