Možná, že to trošku chápu, ale možná to bude i něčím jiným. U nás to bylo naopak manžel se zajímal, ale já (ačkoli jsem byla těhotná já jsem se držela stranou. Špatně se to vysvětluje, ale moje těhotenství bylo od začátku docela problémové a jednu chvíli (právě okolo 16 až 17.týdne) to vypadalo velice špatně. Možná to bude znít divně, ale nějak si snažila od svého těhu díky tomu držet dál - na ultrazvuk jsem koukala jen po očku, upřednostňovala jsem, když doktorka používala výraz "to" nikoli miminko, nebo vaše dítě, protože jsem jistě nevěděla, zda donosím nebo potratím. Všechno se zlomilo v 29.týdnu, kdy mi řekli, že šance na přežití bez velkých následků je vysoká a navíc i můj stav se už trošku zlepšil. Takové to těšení, které popisujete jsem začala cítit skutečně až ke konci. Možná to Váš manžel vidí, resp. cítí stejně, prostě má jen strach, že se objevily komplikace. Zkuste si s ním o tom promluvit.
PS:Jednotlivé fotky z ultrazvuku jsem taky pořádně prohlížela až ke konci těhotenství.