Myslím, že v těhotenství prožíváme všechno daleko silněji, veškeré naše pocity a vnímání okolí je umocněno vlivem hormonů. Dodnes si vzpomínám na přívaly pláče, které ve mně vyvolávala reklama na Ariel. Chlap byť sebevíc empatický, prostě tuhle emocionální injekci nemá, jeho hormony mu nepomůžou a ani v nejbujnější fantazii si nedokáže představit, co cítíme. Uvnitř něj nic neroste, necítí unitř žádný pohyb, to je dáno pouze nám. Ten strach, aby bylo všechno vpořádku, aby se nestalo nic nám i dítěti, aby bylo zdravé, šťastné ..... žena se potýká s těmi myšlenkami neustále, nemůže na to přestat myslet, chlap si najde nějakou činnost a dokáže zapomenout na to, že čeká rodinu, stačí, když si lehne a usne ... ale žena, ... i samotné ležení zejména ke konci těhotenstvín bývá problém, nestálé návštěvy záchodu .... díky břichu je všechno nějak daleko ... stůl, umyvadlo ... i ta spracha je malá ... máme naše dítě neustále na očích i na mysli.
Já jsem manželovi musela říct, že potřebuji, aby si mne víc všímal, sama jsem říkala, co se děje ... on se částečně ostýchal a také nevěděl na co by se ptal, měl to vlastně složité... on začal opravdu vnimat naše kluky až když se narodili, já je znalo o 9 měsíců déle.