Manžel se taky příliš nestaral. Já neustále listovala v knížkách, jak už je mimi velké a co všechno už mu funguje, zajímala se o porody a vůbec o péči.
Manžel podobné pocity prožíval snad jen na UTZ, kde byl se mnou a mohl tedy i vidět, že to je skutečně dítě. Úplně se rozzářil, když nám mimísek zamával z monitoru. A po UTZ zase klídek, nic se neděje.

I když... zas tak klidnej nebyl, protože já sleduju Ordinaci a tam vlastně každý porod byl boj lékařů o život rodičky i dítěte. (ty díly s přirozenými porody šly když už jsme to měli za sebou). Tak měsíc před porodem byl vystresovanej na nejvyšší míru. Auto mělo permanentně plnou nádrž, 2 kamarádi v záloze, manžel se doslova bál odejít z domu a jen jsem trošku zakňourala (bolely mě záda) tak stál v pozoru s otázkou: Už? Dokonce se ptal známýho doktora, jestli by nebylo možné mě dovést do porodnice hned, abych tam ten měsíc radši počkala, že mi prý zaplatí i nadstandart!