Ahoj Aleno,

jsme na tom podobně, jen jde o dvě dcery přítele z předchozího manželství - 4 a 7 let. Zařizujeme si podkrovní byt v domě, který patří mně a mým rodičům. V podkroví bude spíše 4+1, takže ložnice, obývak spojený s kuchyní, dětský pokoj pro naše společné dítě nebo děti a poslední pokoj bude "vše v jednom" - přítelova pracovna, pokoj pro hosty, tak nějak i moje pracovna, kde si budu třeba dělat "bordýlek" se žehlením a pokoj, kde budou jeho děti přespávat, když budou trávit čas u nás. Pokusím se, aby to zařízení pokoje splnilo očekávání všech, tak jak jsme si to s přítelem naplánovali. Mám oproti tobě asi výhodu toho pokoje navíc, ale když se nad tím zamyslím a byla bych v tvé situaci, tak bych určitě od začátku mluvila nahlas a upřímně o tom, že to bude dětský pokoj pro děti, které i v budoucnu budou a nedala abych asi úplně tak velký prostor pro dirigování dětem přítele. Logicky se svým mateřským pudem a citem bych už dopředu svému dítěti hájila jeho budoucí prostor, na který má táké své právo. Tím logicky budou i pomalu přapravovány děti mého přítele na tu skutečnost, že budou mít dalšího sourozence. Jsem v tonhle smyslu asi trochu ráznější, ale přítel respektuje i mé budoucí mateřství a chápe, že mé vlastní děti budou u mě spíše na tom prvním místě. Já respektuji jeho děti. Je hrozně nutný o všem mluvit, i když pravda a tím myslím otevřeně řečené pocity a city, hrozně bolí. Stejně tak jako já, když chci být s tím úžasným chlapem, kterého mám, musím kvůli jeho dětem dělat ústupky a kompromisy a respektovat je, musí přeci i ti tátové vědět a respektovat, že údělem nás "macech" není se jen starat a myslet na jejich děti a jen jim ustupovat a být vždy maximálně ohleduplné, tím myslím ohleduplnost k dětem a jejich matkám. Určitě každý v tomhe vztahu přišel na to, že jen láska ke všemu nestačí, ač ji považuju za jednu z opravdu nejdůležitějších citů a hodně vše ovlivňuje.