Deset měsíců uteklo jako voda a já jsem si konečně našla chvilku, abych reagovala na roztomilé příspěvky, které, byť umístěné na auditoriu týkající se kvalit nemocnice U milosrdných bratří byly určeny osobně mně.
Po zralé úvaze jsem se rozhodla, že netřeba spěchat. Když se Anna, která rodila děti vrchem spodem a za největší hrdinství svého mateřství považuje navštěvování záchodu umístěného na chodbě, nezajímala o rizika porodu koncem pánevním, ani když šlo o zdraví a život jejích dětí, nemyslím, že by nějak zvlášť spěchala na vysvětlení, pokud jde o dítě někoho jiného. Každopádně, kdyby ji přece jen zajímalo, jak viděla celou situaci žena, která má (mimochodem stejně jako já) zkušenost, že ne vše, u čeho jsou doktoři, musí dopadnout dobře (bohužel, často i s jejich přispěním), a která nepovažuje lhostejnost k osudu vlastního dítěte za ctnost, mohu ji odkázat na stránku na tomto serveru: http://www.rodina.cz/clanek3317.htm
Zatímco Anna je pouze neinformovaná, naivní a – s prominutím – primitivní, protože jen primitivní člověk je neochvějně přesvědčen, že jeho postoje a názory jsou ty jediné správné, Svatava se již zcela vzdaluje realitě.
Maluje jakýsi bipolární svět, ve kterém je dokonalé zlo, narcistní a sobecké – já, a dokonalé dobro zachraňující životy dětí – nemocnice. Zlu pak spílá, kárá ho a mravoučně nabádá, dobro vynáší do nebe. V zájmu zachování tohoto obrazu přehlíží pozitivní rysy „zla“ i negativní rysy „dobra“. Nevadí jí, že lékař se chová jako hulvát, zcela se soustředí na fakt, že je „zdravotně postižený“.
„Děkuj Bohu, když jsi nepoděkovala lidem!“ volá dramaticky. Fakt, že mé hodnocení obsahuje i poděkování těm, kdo si to dle mého názoru zaslouží, již ve své selektivní slepotě není schopna vidět.
Je naprosto zřejmé, že člověku takto ponořenému do vlastního bludu už ani nemá smysl vysvětlovat, že opravdu nebylo lehké vzdát se toho, na co jsem se měsíce připravovala – přirozeného porodu. A že operativní řešení není žádný luxus, ale zákrok, který ženu zatíží víc než normální porod a znamená pro ni riziko trvalého zdravotního postižení a vyšší riziko úmrtí, na druhou stranu je výrazně bezpečnější pro dítě, pro které porod v obrácené poloze může skončit mentálním či fyzickým postižením, nebo taky smrtí.
Je zbytečné jej upozornit, že jakkoliv slovo „já“ evokuje narcismus, šlo především o moje tělo a můj život, a nebyla by to Anna, Svatava ani lékaři, ale já, kdo by s postiženým dítětem žil, staral se o něj a den co den si říkal, že kdybych byla rozhodnější, mohlo být zdravé.
Ostatně, pokud se nemýlím, o to tady ani nejde. Problém je totiž zřejmě někde jinde. Stačí se zamyslet:
1) Proč se Anna, které, podle jízlivých poznámek soudě, bylo už tak zatěžko přečíst můj příspěvek, vůbec namáhala sepisováním nějaké stati?
2) Kde Svatava vzala jméno lékaře Jimramovského, když já ho neuvádím? (Onen lékař-gentleman, který se ve dvě hodiny ráno obořil na šestinedělku se zašitým břichem a řvoucím děckem, místo aby se jako každý normální člověk nejprve zeptal, zda něco nepotřebuje, se mi totiž nepředstavil, ani si nenamáhal připnout jmenovku.)
3) Proč maminka, které nestála péče u Milosrdných za to, aby poděkovala hned, sleduje bedlivě rubriku o této porodnici, aby jí mohla „dodatečně“ hbitě přispěchat na pomoc?
4) Docela podivný mi přijde i příspěvek maminky, která se tak zastává zdravotníků, kteří to, chudáčci, dneska nemají lehké, protože ženy se opovažují mít individuální přání ohledně svého porodu. (Na druhou stranu, zase se rodí o dost míň dětí, ne?)
Celé to ve mně vzbuzuje dojem, že někdo z nemocnice požádal své známé o „vylepšení“ obrazu tohoto zařízení, popřípadě přispěl sám, což je ostatně písnička, která se na tomto auditoriu už objevila, tuším loni v dubnu.
Já osobně proto uveřejněné reakce beru velmi pozitivně. Pokud se nemýlím a někomu skutečně stál můj příspěvek za to, aby oslovil druhé lidí a požádal je o takovouto „podporu“, pak je tady naděje, že se snad něco změní i v nemocnici samotné.