Jak jsem už uvedla, od mého pobytu u Milosrdných uběhlo už skoro deset měsíců. Upřímně, přemýšlela jsem, jestli ještě vůbec reagovat a ztrácet psaním čas, který bych mohla věnovat děcku.
Ale pak jsem potkala jednu známou. Podělila jsem se s ní o své zkušenosti z nemocnice a ona jen konstatovala, že se v lecčem podobají jejím. Jenže ona si prý řekla, že hlavní je zdravé děcko a na všechno raději zapomněla. Správný přístup k věci? Může se to tak zdát. Jenže ona známá rodila před více než deseti lety.
Došlo mi, že pokud budou ženy tak ochotně zapomínat, bude za dvacet, třicet let rodit ve stejných podmínkách i moje dcera.
Bohužel, každý má jen ty práva a výhody, které si sám vybojuje. Řekněme si to upřímně – ve chvíli, kdy žena rodí, si toho už moc nevymůže. I kdyby se nenechala zdeptat bolestmi, úzkostí z neznámého prostředí a sama měla dostatek kvalitních informací, i kdyby byla natolik silná osobnost a dokázala se v případě potřeby vyslovit nesouhlas s rozhodnutím muže, před kterým leží s roztaženýma nohama na zádech a který jí strká prsty do vaginy (a můžu vám zaručit, že psychologický efekt této situace je velmi mocný), stejně jí to nebude nic platné. Na rozdíl od ní totiž může lékař odejít a veškeré žádosti, protesty či námitky smést stranou jako projevy hysterie (to během porodu) či poporodní deprese (v šestinedělí).
Jediným způsobem, jak na porodnice vyvíjet tlak, je hlasovat nohama. Prostě jít jinam. Jediné, co porodnici donutí ke změně, jsou totiž její vlastní ekonomické zájmy. Přesun rodiček ke konkurenci. Což ovšem mohou realizovat jen maminky před porodem, a proto si myslím, že sdílení zkušeností žen, které v dané nemocnici rodily, je nanejvýš užitečná a důležitá věc.
Proto ještě jednou, přehledně a jasně v osmi bodech říkám: TOTO JSOU KONKRÉTNÍ PROBLÉMY, SE KTERÝMI JSEM SE SETKALA. VŠECHNY MÉ NÁMITKY MAJÍ OPORU V HYGIENICKÝCH NORMÁCH, DOPORUČENÍCH ETICKÉ KOMISE MINISTERSTVA ZDRAVOTNICTVÍ, ZÁSADÁCH PRO ÚSPĚŠNÉ KOJENÍ, NORMÁCH PRO VÝŽIVU KOJENCŮ NEBO PŘINEJMENŠÍM PRAVIDLECH SLUŠNÉHO CHOVÁNÍ. KAŽDÁ ŽENA AŤ SE ROZHODNE SAMA, ZDA BY VADILY I JÍ, A PODLE TOHO AŤ SE ZAŘÍDÍ.

1. ŠPATNÝ TECHNICKÝ STAV ZAŘÍZENÍ
Elektřina vypadávající během operace (dítě vytáhli za svitu nouzových lamp a břicho mi šili za šera)či neodtékající odpady sprch plné vody smíšené s krví – to bych čekala možná v Pákistánu, ale v brněnské porodnici mě to skutečně zarazilo. Postele jsou proleželé tak, že by pro už tak namáhané páteře šestinedělek bylo lepší, kdyby maminky spaly na zemi.
2. ŠPATNÉ HYGIENICKÉ PODMÍNKY
Rozumný člověk, který má alespoň rámcovou představu o možných rizicích, naskakuje z výše jmenovaných sprch husí kůže, zvlášť když ví, že s ním na pokoji leží ženy (jedna z nich původem z exotické země), které na rozdíl od něj neprošly početnými testy na nejrůznější choroby. Plísně jsou v tomto případě opravdu to nejmenší.
Zcela neuvěřitelné je podávání stravy neodpovídající hygienickým předpisům. Hrozba průjmového onemocnění či přímo salmonelózy u šestinedělek tady nikoho nezajímá. Mravenci lezoucí po podlaze byli už jen malým bonbónkem navrch.
3. CELKOVÉ USPOŘÁDÁNÍ PORODNICE A NEÚCTA K PACIENTŮM
Porodnice je uspořádána ne jako místo, kam přijde žena porodit, ale jako pracoviště lékařů, kteří přijímají rodičky ve svém hájemství.
Že mám jako pacient a člověk právo na to, aby byly brány ohledy na můj stud? Že mám právo na to, aby informace o mém zdravotním stavu byly důvěrné? Bohužel, u „Milosrdných“ pouze na papíře. Váš případ může být rozebírán před jinými pacientkami, vyšetřována jste v místnosti, kde se dveře otvírají přímo do chodby a kde jsou další dveře, neustále otevřené, vedoucí k porodním boxům a oddělení šestinedělí. Lékaři a různí neznámí lidé volně vcházejí a vycházejí, aniž by jakkoliv brali ohled, že ležíte s roztaženýma nohama na gynekologickém křesle. Zkusila jsem se proti přítomnosti neznámých lidí ohradit. Bylo mi řečeno, že jsou to zdravotničtí pracovníci a ti mi nemají co vadit, přesto je lékař poslal pryč. Další pacientka doprovázená svou porodní asistentkou v místnosti zůstala. „Ta vám SNAD nevadí, ne?“ poznamenal vyšetřující lékař. Výsledek: lékaři mi mají co vadit a pacienti mi snad nevadí. Krátce řečeno – roztáhni nohy a drž hubu. Pohlaví se zde stává veřejnou věcí, kterou mohou očumovat všichni přítomní bez omezení.
Stejně to funguje i na oddělení šestinedělí. Jistě, závěsy z IKEA, které by při revizi zaštupovaných, krvácejících rozkroků poskytly ženám alespoň špetku soukromí, by stály pár korun a já osobně bych na ně ráda a ochotně přispěla. Bohužel nikdo u „Milosrdných“ zřejmě nevidí důvod, proč je pořizovat.
Zatímco výše popsané lze ještě nějak odůvodnit praktickou potřebou či nutností, zcela nepochopitelné již je, proč u příjmu nejprve nechají ženu svléknout a obléknout do nemocničních hadrů, pak ji doslova s holým zadkem vezou přes celou nemocnici čekárnami plnými ambulantních pacientů na EKG, aby ji pak stejnou cestou dovezli zpátky na vyšetřovnu. Je zřejmé, že by se nic nestalo, kdyby ji poslali na vyšetření v civilních šatech a převlékla se pak. Těžko říct, zda je za tím pouhá lhostejnost nebo vědomá či podvědomá snaha pacientku ponížit a dostat do podřízeného postavení. Celé to až příliš připomíná Zimbardův experiment.
Vztah lékařů k pacientkám ilustruje nepatrný, nicméně výmluvný detail – bez ohledu na věk jsou to muži – lékaři, kdo podává ruku ženám, nikoliv naopak.
4. VELMI ŠPATNÁ KOMUNIKACE LÉKAŘ-PACIENT I LÉKAŘ-LÉKAŘ
Lékař se vyhýbal odpovědím na přímé otázky, odbýval mě banálními odpověďmi, podával mi neúplné či zkreslené informace. Pokud jsem si dovolila přijít s informacemi získanými jinde, lékař reagoval přinejmenším nerudně. (Nevím, kde to ta vaše paní doktorka vzala!“)
Že vám dávají kapačku s oxitocinem, po které začnete mít stahy? Proč by vám to měli říkat?
Při bolestivých stazích jsem další anestetika nedostala, a tak jsem aspoň prosila o trochu soukromí, ale byla jsem odbyta. Soukromí při stazích je U milosrdných možná pro ženy, co mají dítě ještě v břiše. Já měla smůlu.
A pak mi lékař, který mě osobně operoval, začal třetí den po operaci (zrovna když mi bylo nejlíp) blábolit cosi o poporodní depresi způsobené poklesem hladiny endorfinů vyvolané porodem. Kde by se u mě endorfiny vzaly? Po vzoru c. k. doktora Grünsteina mi následně nabídl klystýr.
Na důvěře v „odborníky“ vám moc nepřidá ani to, když slyšíte, jak se za dveřmi vašeho pokoje dohaduje lékař se sestrou, proč jste dvanáct hodin po operaci ještě nevstala, když přece VŠICHNI vstávají dvanáct hodin po operaci. Té rezolutní sestřičce, která debatu ukončila rázným „anestezioložka řekla čtyřiadvacet“ možná vděčím za to, že dnes chodím. To, že jsem dostala jiný typ anestezie, panu doktorovi zřejmě ani nepřišlo na mysl.
5. PODIVNÁ PRAVIDLA PRO NADSTANDARDNÍ SLUŽBY
Předem jsem se ptala na možnost zamluvit nadstandardní pokoj. Prý to nejde, až při porodu. I přijeli jsme, ale zase to nešlo – prý jedna maminka právě projevila zájem. Po třech dnech, kdy můj zájem stále trval, jsem se dozvěděla, že nadstandard nemohu dostat, protože je zamluvený (!) na dalších čtrnáct dní. Lékař mi ale slíbil, že pokud to půjde, nechá mě na pokoji samotnou. Hned druhý den jsem mi tam dali maminku, i pokrčila jsem rameny – když je plno, je plno. Ona maminka se však druhý den odstěhovala do samostatného pokoje, a do mého přistěhovali jinou, kterou vystěhovali proto, aby tam ta nová paní mohla být sama. A pointa? Maminky se na chodbách setkávají a povídají si, a tak jsem zjistila, že ta paní na nadstandardu je manželka lékaře, a ta paní na samostatném pokoji nabídla lékařům peníze. V tu chvíli jsem pochopila, jak jsem blbá, když jsem si myslela, že za dobrou péči se děkuje při odchodu z nemocnice. „Poděkovat“ předem, mohla jsem mít míň o pár problémů a jedno pořádné trauma, ze kterého jsem se nevzpamatovala dodnes.
6. VELMI ŠPATNÁ PODPORA KOJENÍ
Díte po porodu odnesli pryč. Sestra ho s úsměvem přinesla za 3 nebo 4 hodiny, bohužel mi nikdo neřekl, že ho mám přiložit k prsu, ani neporadil jak. K prvnímu přiložení došlo až po 30 hodinách, což je HODNĚ pozdě. Nácvik kojení za přítomnosti sestry sice krátce proběhl, bohužel soudě dle výsledku ne dost kvalitně. Maminky ke kojení nikdo nepovzbuzuje. Máte problém? Dítě odnesem a dáme mu láhev. O alternativních metodách krmení, aby se dítě neodstavilo, se vám nikdo ani nezmíní, i když byste je byla ochotna je takto krmit třeba sama.
Ačkoliv je všeobecně známo, že pro úspěšné kojení potřebuje žena především klid, intimitu a pocit bezpečí, na mém pokoji se neustále střídaly pacientky. Částečně i z důvodů popsaných v předcházejícím bodě, což považuji za přinejmenším neetické. Pět žen za šest dní. Ve chvíli, kdy vedle mě uložili nekomunikující a kašlající ženu, se moje úzkost vystupňovala natolik, že jsem dítě raději nechala na dětském oddělení.
Následkem stresu a oddělení od dítěte se mi zastavila tvorba mléka.
Mé nespavé dítě, které se křikem dožadovalo jídla a mělo zájem sát, skončilo u „Milošů“ na flašce. Po dvou týdnech doma byla malá kojena plně a je kojená dodnes. Srdečné díky posílám telefonní lince Laktační ligy. Bez ní bych to nezvládla
7. AROGANTNÍ A HRUBÉ CHOVÁNÍ DĚTSKÝCH LÉKAŘŮ
k Milosrdným jsem šla mimo jiné také na doporučení „naší“ dětské lékařky, která velmi chválila primářku doktorku Brázdovou. Ta bohužel během mého pobytu měla dovolenou. A tak jsem „měla tu čest“ s lékařem, který mě, šestinedělku začal ve dvě hodiny ráno začal stavět do latě za to, že po chodbě chodím se řvoucím děckem (na pokoj mi právě uložili ženu po porodu a mně bylo trapné ji rušit).
Seznámila jsem se taky s paní doktorkou, která mi při vizitě nejdřív děcko probudila, takže začalo řvát, protože právě usnulo po probrečené noci. Když jsem se jí ptala, jak je to se šelestem na srdci, který miminko při předcházejících vyšetřeních mělo, utrhla se na mně, že prý nic neslyší, protože děcko řve. Pak sjela mě, co prý to dítě zneklidňuju. (Plačící holčičku jsem pohupovala v náručí, abych ji aspoň trochu ukonejšila.) Následně mě arogantně poučila, že to je JASNĚ hladový řev a proč prý ho nenakojím. Když jsem namítla, že jsem dítě kojila před třiceti minutami a že bylo přisáté čtyřicet minut (na což jsem byla patřičně hrdá, že jsem to vydržela, protože to docela fest bolelo), sjela mě, že takhle si zničím bradavky, a celá nafouklá opustila pokoj, aniž se dále zajímala o důvod dětského pláče. Že mi pak sestra pošeptala, co prý doktorka ví, když to děcko vidí jednou za čas, že ony ho tam mají pořád a ví, jaké je, mi bylo jen malou útěchou. Co s malou je, jsem se stejně nedozvěděla. Velmi ráda bych uveřejnila jméno oné „paní“ doktorky, bohužel stejně jako většina dětských lékařů u Milosrdných (s jedinou výjimkou) si neráčila připnout jmenovku.
8. NEDOSTATEČNÁ PÉČE O DÍTĚ
O tom, že mě propustili nekojící a zcela bez jakýchkoliv informací o tom, jak dítě krmit, ačkoliv jsem se na to dvakrát výslovně ptala jak sester tak propouštějící lékařky, se rozepisovat nebudu. Ale co mě opravdu šokovalo, bylo zjištění, že i umělého mlíka dostávalo dítě nedostatečné množství. Dítě ustavičně brečelo, proplakalo desítky hodin. Netušila jsem, co s ním je. Pochopila jsem to až doma, když mi „naše“ dětská lékařka řekla, že přiměřené dávky umělého krmení jsou téměř dvojnásobné, než kolik malá dostávala v nemocnici. Se zvýšením dávek řev přestal a já můžu říct, že mně dva dny trvalo, než jsem si byla ochotna připustit, že opravdu je možné, aby v české porodnici nenakrmili dítě, které se křikem hlásí o jídlo. Docela by mě zajímalo, kolika dětem musel onen bájný primář Jimramovský, „zdravotně postižený“ hulvátstvím „zachraňovat život“, protože si hlady vyřvaly kýlu. Upřímně, kdybych neměla s Polní žádnou jinou negativní zkušenost, tento jediný důvod by stál za zveřejnění.

Podtrženo a sečteno – dneska si opravdu může každá rodička vybrat, do které porodnice vleze. Jediným problémem zůstává množství a kvalita informací, na jejichž základě se rozhoduje. Nemocnice nejsou povinny poskytovat data o své činnosti a pokud jde o placené prohlídky – přece se nebudou prezentovat tak, aby maminky odradily.
A tak díky za servery, jako je tento. A pokud vás napadá něco o o ženských, kterým není nic dobré a které si pořád jen stěžují, popřípadě si říkáte, že dneska je to už v porodnicích jiné, mohu vás ujistit, že před desíti měsíci jsem si to myslela taky. Ostatně jinak bych nešla do nemocnice, která, řekněme si to upřímně, má v Brně zdaleka nejhorší pověst. Dobře mi tak. Chytrému napověz, říká se. Já jsem holt asi potřebovala trkanec.

Na závěr bych ráda vyjádřila upřímný obdiv všem zaměstnancům nemocnice U milosrdných bratří, kteří to ještě nevzdali, chovají se k pacientům slušně a citlivě a dělají dobře svou práci. V stávajících podmínkách to rozhodně nemají lehké a já upřímně věřím, že tento můj příspěvek může napomoci k jejich zlepšení.