Ještě malá poznámka - byť to tak možná na první pohled nevypadá, ale mám kamarády i mezi naprosto běžnými, standardními lidmi. Např. mám nějaké bývalé spolužačky, které si člověk obvykle nevybírá. A i mezi nimi jsou velké rozdíly v přístupu k MD a k práci. Mám třeba dvě spolužačky, které mají tři děti. Obě je mají proto, že je chtěly, jsou to obyčejné holky - maminy, které svoje děti milují a rodina je pro ně na prvním místě. Jedna z nich by do práce nemusela chodit nikdy, protože manžel je s přehledem uživí; přesto zoufale sháněla práci alespoň na půl úvazku a šla pracovat, když byly nejmladšímu dítěti dva roky. Aby jí z toho (jejími slovy) "nehráblo" a dostala se po letech MD zase mezi lidi. Žije na vesnici. Druhá by do práce nešla, kdyby nemusela, žije ve městě a kontakt s lidmi má, ale zase nebyla příliš veselá ekonomická situace rodiny.
Mám dojem, že tady se na různé eventuality a motivace moc nehraje a dost přispěvatelek trpí černobílým viděním. Jenže lidé jsou zkrátka různí, mají různé životní podmínky, názory, priority. Z mého úhlu pohledu může být sebevětší pitomost odstěhovat se trvale do amazonské džungle, ale nemůžu přece tvrdit, že to je pitomost pro každého. Někdo to prostě takhle chce. Jiný - z nějakého důvodu - musí nebo se alespoň domnívá, že musí.
Vždycky existovala a existuje silná skupina lidí, kteří podléhají určitým společenským trendům. Je lhostejné, zda to byl socialistický přístup "šup s dítětem do jeslí a hurá k soustruhu" nebo dnešní "návrat k přírodě". Ale převažující trend nutně neznamená, že mu musí přijít na chuť nebo se mu podřídit všichni do jednoho. Důležité je, aby byl člověk s tím, co dělá a jak žije spokojený. On sám. Co dělá jeho soused nebo soused souseda je zcela vedlejší, protože to je jeho život a může si s ním naložit, jak se mu zlíbí.