I mne vedla potřeba zastat se té menšiny, která jednak nepřispívá do diskuze a jednak jsou to oni, kterým zbývají většinou jen oči pro pláč.
Nemůžu posoudit a nechci být kritikem (jsem jednak zaujatý a neznám výklad druhé strany) vycházím pouze z toho, co bylo napsáno. Podle toho, jak jsem to pochopil já, máme zde jednoho osamělého otce, jednu čtyřletou dceru bez táty a jednu mámu s výčitkami svědomí. A to vše díky rozdílným názorům a neschopnosti komunikace. Jistě bylo v tom možná i víc (poházené ponožky, nádobí v dřezu nebo účet za telefon, co já vím).
Ale protože toto není debata o jednom konkrétním případu myslím, že bychom měli hledat odpovědi na otázku typu "Kde je hranice?". Hozený talíř, facka, závislost nebo nevěra. A taky, co všechno lidi dokážou v okamžiku, kdy zjistí, že jim bylo ublíženo. Utečou, argumentují, oplácí. A co děti?