Jsem matka 3 dětí – holčička (5 let), chlapeček (4 roky) a holčička – miminko 2 měsíce. Při čtení článku se mi vybavilo a částečně i vyjasnilo několik příhod z doby nedávné:

Nejdříve k té „časné“ sexuální výchově: začalo to už svatbou loni v srpnu – vdávala jsem se po druhé. Obě děti z prvního manželství byly velmi nadšené! Těšily se, že maminka bude jako princezna, která si bude brát prince, kterého velice miluje, a oni budou malá princeznička a malý princ. Trochu zklamání bylo, že nebudu mít na hlavě zlatou korunu ale klobouk, a nebude ani jízda kočárem s koňmi… Mé následné těhotenství brali jako logické pokračování – v pohádkách to přece tak bývá, že po svatbě přijde miminko. Bylo to překvapení pod Vánoční stromeček – dárek pro budoucí prarodiče, a tam se ukázala neúprosná logika dětského rozoumku - proč ten Ježíšek nedal miminko normálně pod stromeček k ostatním dárkům ?!? Tak jsme začali vysvětlovat, že miminko není od Ježíška a že musí u maminky v bříšku vyrůst aby se mohlo narodit atd., zkrátka jsme až do Silvestra měli námět k otázkám. Ukazovali jsme si obrázky v knížce a povídali si o tom. Všechno šlo hladce, mohly se jít i podívat na ultrazvukové vyšetření, takže viděly na vlastní oči svou budoucí sestřičku, jak si u mě „plave“ atd. Na odběrech krve mívaly až masochistickou radost, že i mě někdo píchá jehlou. Všechno jsme probrali dost detailně, jak miminko roste, jak asi vypadá, jak se narodí (opět pomohla knížka). Ovšem na tu „technickou stránku“ – čili JAK se k miminku „přijde“, nedošlo. Zůstalo to abstraktním pojmem. Neptaly se, tak jsem to nechala být, až budou ještě trochu starší.
Když se pak dostavily porodní bolesti, celkem v klidu jsme si opět promluvily o tom, že už musíme s manželem odjet, protože miminko se za pár hodin narodí. Reakce holčičky byla pohotová: „A táta jede s tebou ti pomoct to miminko narodit?“ …
Druhý den, když se přišly podívat, mě dojala ještě otázkou: „A maminko – bolelo tě to ?“ Odpověděla jsem, že „Trochu ano, ale dalo se to vydržet a taky tam byl se mnou tatínek…“, načež po chvilce krátkého ticha následovalo: „… a plakala jsi?“ … Váhala jsem, co s tímto „okamžikem pravdy“, ale zachránil mě manžel – „Maminka byla moc statečná a skoro vůbec neplakala!“
Připomnělo mi to nedávné alergologické vyšetření, kdy stejnou větu řekl právě o ní, ačkoliv celou dobu hystericky vřeštěla jako siréna…

K tomu zapomínání a roztržitosti – mobil jsem záhadně ztratila někdy začátkem prosince, tedy kolem 7. týdne těhotenství.
Peněženku jsem naopak ztratila před týdnem, tedy 2 měsíce po porodu - šla jsem v botanické zahradě se všemi dětmi hromadně na toaletu a z peněženky jsem lovila drobné. Pak už jsem jí neviděla.. Že jí postrádám, jsem zjistila večer, ale uklidňovala jsem se, že v ní kromě pár halířů a papírové padesátikoruny nebylo nic důležitého…Ale jen do té doby, než mi manžel telefonoval: „Máš štěstí, že tě nemám po ruce! Volali mi z banky, jestli nepostrádám kartu, kterou jsi mi schovala k sobě do peněženky !!!“ Naštěstí je pan ředitel botanické zahrady a především ten pán od toalet poctivý muž, který si pak nenechal ani nálezné…
Ovšem ukázalo se, že u nás v rodině se roztržitost šíří kapénkovou infekcí - týden poté ztratil někde manžel zcela nedůležité stravenky na zbytek měsíce v hodnotě cca 600,-Kč

Také mi zatrnulo, že jednou nechám někde i nějaké dítě, ale „odnesl“ to jenom náš pes, který je chvílemi velmi laxní. V parku na povel „MÍSTO“ zaujal pozici vedle kočáru a „hlídal“. Po dvou hodinách pobytu tam setrval i přesto, že jsme s kočárkem dávno odjeli. Teprve po více než kilometru jsme zjistili, že pes není…Vracela jsem se, volala…Pes ležel stále na místě, hlavu otočenou opačným směrem, než kterým jsme odešli…

Ztráty a nálezy korunoval manžel tím, že v oboře Hvězda cestou na hřiště poslal děti napřed a sešel z cesty vykonat malou potřebu ke stromu. Zřejmě ten pocit úlevy mu nějak zatemnil centrum orientace v terénu a ztratil se – najednou nevěděl, kterým směrem je to pískoviště, na které děti poslal, a chvilku bloudil…Ostatním rodičům na pískovišti bylo podezřelé, že 2 děti dorazily samy bez dozoru a tak se společně vydaly zpět na hlavní cestu, na kterou naštěstí ve stejný okamžik vyšel i manžel, a tak bylo radostné shledání…Holčička ovšem neopomněla upozornit, že „..kdyby šel s nima a necoural se vzadu, tak ho nemusely jít hledat !!!…“

No – nakonec se někde ztratíme sobě navzájem, ale zůstávám v klidu – máme přece ty děti !!!