Lucka je ta poslední, komu by se to mělo vyčítat, je dobře, že je nadšená, ale musím říct, že přesně ta praxe, kterou popisovala, je opravdu to příšerné v našich porodnicích a dětských nemocnicích, možná ne všech, ale spíš většiny. To naprosto samozřejmé přesvědčení personálu, že dokud je v nemocnici, mají na dítě jakýsi větší nárok než rodič, mají nárok na rozhodování, co se s ním bude dít a jak, tak tohle přesvědčení je jaksi podvědomě vepsané v mnoha zdravotnících a pro citlivé rodiče naprosto zřejmě čitelné v jejich chování, ačkoliv si to zdravotníci možná ani přímo neuvědomují. Bohužel jsem ho cítila i z toho, co popisovala Lucka. Až směšně na mě působilo, když mě bezdětná mladá sestra poučovala, jak mám držet své dítě, a dělala to s naprostou jistotou, že ona má na to právo určovat mi, jak mám své dítě držet, aspoň dokud neopustíme brány nemocnice a to je jen maličkost, mám v zásobě mnohem horší a bolestnější příklady tohoto podivného přístupu, vaše dítě je sice vaše, ale! A člověk by si přál se vzepřít, ale strach o dítě mu to většinou nedovolí, doufá, že oni jsoi ti, kteří pomohou a zachrání. Nenašla jsem sílu se vzepřít, ale měla jsem ji mít, byla to moje povinnost vůči mému dítěti, protože už vím, že jsem věděla líp, ale nenašla jsem odvahu. Nenašla jsem ji s Milenkou a vlastně ani po druhé s Tomíkem, ačkoliv jsem se snažila, stejně mě ten tlak ze strany personálu donutil aspoň k ústupkům, k tomu, že jsem nešla za svým dítětem, když jsem ho slyšela plakat, protože pan primář to mimo určené hodiny zakázal. Stály jsem tam jako žebračky před dveřmi ARO a čekaly, až nám sestry konečně dovolí, že smíme za svými dětmi. A nebouřila se žádná z nás, míst v pokoji pro matky bylo pouze pět, zatímco dětí na ARO bylo 15 až 20, nepohodlné matce by se taky mohlo stát, že tam prostě nebude moci zůstat. Možná někdo z vás má pocit, že by to ustál, ale možná jste zatím jen nebyly v takové situaci.