Mimochodem... svoji babičku jsem měla fakt ráda. Vychovala mne, byla to moje jediná máma. Poslední půlrok života strávila v nemocnici. Dokud byla při vědomí, tak strašlivě a zbytečně opruzovala zdravotnický personál, že jsem denně v duchu děkovala všem sestřičkám na LDN, že se ještě nezačaly motat kolem její postele s heparinovou injekcí a JEN jí odebrali pípátko.
Personál v nemocnici dělá těžkou práci za legrační peníze. Věřím tomu, že ať už je jakkoli otupělý (zčásti přirozenou cestou, zčásti díky příjemným pacientům ala Madla), až na vzácné výjimky nechce nikomu z pacientů záměrně ublížit, alébrž naopak. Ovšem k poznání některých skutečností vede bohužel dost často jen cesta, kterou bych nikomu nepřála a to dokonce ani těm hysterickým dámám, jejichž příspěvky vzbuzují na mé tváři útrpný úsměv. Kdyby jste byli opravdu nemocní, trpěli, byli odkázáni na milosrdenství jiných lidí, možná byste pochopili, že arogance, sobectví a bazírování na kokotinách je k ničemu a jen "otravuje vzduch".
Dlouho jsem si myslela, že za nedostatek sebereflexe, pokory, vcítivosti atd. může v první řadě fakt, že komunisté lidem vzali víru v Boha (i když Češi byli vždycky spíš bašta nevěřících pohanů ). Dneska si myslím, že je to v první řadě nedostatek víry v sebe sama. Nemohu věřit lidem, pokud nevěřím vlastním pohnutkám a vlastnímu jednání. Nemohu přijímat dobrý skutek bez podezřívavosti, nejsem-li něčeho podobného sám schopen. Ohánění se nějakými chartami lidských práv nebo vyhlášením jakési organizace je alibismus a berlička, nic víc. Upřímnému slovu a dobře míněnému gestu nerozumí jen ten, kdo ho sám v sobě neumí cítit a projevovat navenek. Arogance je jen projevem nejistoty a zbabělosti, nic víc.