Šárko, ne každé trauma musí skončit hospitalizací na psychiatrii, to je první věc, druhá věc - bezpochyby vnucované kojení podle hodin, nechávání vyřvat, aby se posílily plíce, a nechování, aby se dítě nerozmazlilo, se na tehdejší generaci jako celku nějak podepsalo.
A ještě jednou, co záměna mimin? Co cizí člověk v nemocnici? A co taková věc, jako docela obyčejná slušnost? Tady ta paní porodila dítě (doktor ho neporodil, možná pomáhal), teď je zákonným zástupcem toho dítěte a na všechno, co jdu s tím dítětem provádět, potřebuju její souhlas. Ostatně ono stačí trochu zdravýho rozumu, když jsi s miminem už doma, přijde ti návštěva a bez pozdravu se pohrne vytahovat dítě z postýlky a brát do náruče, aniž by se zeptala, tak ji poženeš svinským krokem.
Přitom je to totéž, ty jsi pořád ta stejná matka a sestra je cizí člověk. Když si k tomu připočteš, kolik věcí se v našich nemocnicích dělá s dětmi naprosto zbytečně a kolik věcí se dělá za zády matek (kolik lidí jsem slyšela říkat, že neměli ani možnost požádat o odklad očkování na tbc kvůli imunitní poruše v rodině, protože prostě jim dítě sebrali beze slova v jejich nepřítomnosti a vrátili naočkované...).
Prostě tohle SE NEDĚLÁ. Konec tečka, není důležité, jestli z toho bude mít trauma dítě, matka nebo prateta. Nedělá se to. Tedy v civilizovaných nemocnicích.