Michaelo, já jsem pro, aby se maminky řídily citem. Ale nelíbí se mně, když říkají jiným maminkám, že to mají cítit taky tak, jinak na to doplatí.
Vědecké poznatky se mění z generace na generaci, a zvlášť v péči o dítě. Já i fakta beru velmi s nadhledem.

Ta magická hranice tří roků je taky takové české dogma. Ano, v tomhle se naši odborníci shodují. Ale jen naši. Zahraniční to vidí jinak. Takže je to zase na citu každé z nás, čím se bude řídit. Moje starší dítě toužilo po kolektivu a úplně bez problémů si ve 2,5 letech zvyklo ve školce. Naopak dcera má teď tři roky pryč a o školce nemůže být ani řeč, není na to zralá, přesně jak říkáš, zoufale pláče, tak ji tam nedáváme. Každé dítě ji jiné. Přesto pracuji od jejích osmi měsíců, ona je dávno zvyklá na to, že chodím do práce. A co se týká jeslí, mám pár kamarádek a kolegyň v zahraničí, jejichž děti chodí do jesliček a skutečně se tam těší. Samozřejmě to nejsou jesle tak jak vypadaly u nás za totality, ale skupinka 4 – 5 dětí, a většinou jsou tam ty děti je na pár hodin, ne do večera.

Takže já pořád tvrdím, že nic není černé nebo bílé, těch možností je víc a je jen potřeba volit s citem, s obrovským ohledem na dítě, ale nedržet se předsudků a dogmat.