Nad některými příspěvky mi docela zůstával rozum stát.Jak můžete vědět, že jsem se maminek neptala při každém, ale NAPROSTO KAŽDÉM výkonu s děťátkem, zda tohle můžu, či ne, zda nechtějí jít se mnou? Ať už jsme dětem podávali léky lžičkami, nebo je vážili, nic neproběhlo bez ujištění, že opravdu můžu. Na odběry, které skutečně v této nemocnici probíhaly z hlavičky a to proto, že byla zapotřebí žilní krev (v patičce se odebírá pouze kapilární krev, žílu byste tam nenašli, na hlavičce jsou dobře vidět a to nejvíce, zní to hrozně, ale když dítě fakt křičí, protože se mu krev nahrne do hlavy, nic proti tomuto nezmůžu, sestra, která odebírala nám to vysvětlovala jako hotovou věc že to tak prostě být musí, přišlo mi to hrozně drastické), mohli maminky chodit s dětmi, ale většina nechtěla, když třeba den před tím viděla, jak její sousedka na pokoji přišla bílá z odběru jejího dítěte, klidně si to nechali ujít. Předem musím říct, že se miminka po chvíli uklidnila, po té, co jsme je zase vozili zpátky, skoro žádné nešlo k mamince uřvané, nekteré klidne i usnuli. Také mi přišly všechny maminky na oddělení veselé, nic je netrápilo, nic proti ničemu neměly, nevím, co jste to zažily za porodnici, ale zde vše probíhalo s naprostou vstřícností vůči maminkách, nikdy miminko neodkládali od prsu třeba při vizitě, vždy se počkalo než dokojí, vždy se bralo ohled na přání maminek, třeba při tom sonu mozku se ješte maminky domlouvai se sestřičkou, kdy by si přáli tam jít, jestli až po obede a oni stejne řekli že je jim to jedno a tak jsme šli hned - i s maminkami. Nejlepší mi přišel ten přístup sester ke kojení, naše učitelka, porodní asistentka klidne sedela půl hodiny u kojící maminky a UPLNĚ KAŽDOU rozkojila.
Taky jsem mela pár dní před tím maminku po císařském řezu, co mi přišla práve taková, že nechtela na své miminko šáhnout, nenapadlo ji, nebo nechtela abychom ji pomohli třeba po kojení miminko dát zpet do postýlky, protože se nemohla na posteli s miminkem zvednout a tak kojila radši s nohama dolu z postele v sede, až mela otoky velký na kotnících. Ráno jsem ji mela zmeřit tlak jako operantce, ale miminko ji furt brečelo a ona kolem nej furt poskakovala, jednou ho kojila, pak ho jenom chovala, pokaždé když jsem přišla s tlakoměrem, nebyla možnost ho změřit, protože zrovna byla zaneprázdněná, lítala jsem tam za ní DVE HODINY, abych konečne mohla tlak zmeřit, pak už jsem byla docela nervozní, protože kdyby paní mela nejaký problém, nevedeli bychom to, nic jsem ale nedelala pod nátlakem, neřekla jsem, ted musíme změřit tlak, tak miminko nechte řvát, za chvíli to je, i když by to možná kupu sester udelalo.Nemyslím si, že jsem neco delala při nesouhlasu maminky.
A také - s žádným dítětem jsem se nemazlila!!! Nevim kde jste to vyčetli. Mazala jsem ho krémem, protože maminka NEMOHLA PO CÍSTAŘSKÉM ŘEZU a sama me o to požádala. To byl muj nejbližší kontakt s dítětětem, kdy jsem se ho dotýkala na každém koutku kůže, obličejem jsem však nestála blíž jak je půl metru. S maminkou jsme si povídali a ona se usmívala! NIC BYCH NEUDĚLALA S NESOUHLASEM RODIČŮ, jako tady nekdy čtu, že to některá z vás zažila. V této nemocnici to tak opravdu není. Sestřičky jsou tu ve většine mladé, jedna dokonce těhotná, a na všechno se maminek ptají.
Jediné co se mi nelíbilo na téhle praxi, bylo to drastické píchání do hlavičky, nekdy jsem se na to nemohla dívat, ale všichni se dušovali, že je to pro miminko nejmenší zlo, než žílu dolovat třeba v ruce a potom odnášení miminka hned po porodu na vyšetření, ačkoli tam s ním byl tatínek, a pochování od maminky až zabalené v zavince, jsem pro bezprostřední blízkost miminka s matkou hned po porodu, to mi přišlo nejhorší pro díte a matku, na to se nikdo neptal.
A k té naší účasti u porodu: Maminky hned při příjmu podepisují zprávu, zda si přejí a souhlasí s přítomností všech studentů a provádění výkonů od nich, tudíž by souhlas u té matky ke které jsme zrovna běžely měl být, když nás sestra volala. AVšak stejně máme ze školy nakázáno se vždy při příchodu na porodní sál rodiček ptát, zda nebude vadit, když se budeme dívat. Spolužačky, co vyprávějí že byly u porodu, většinou říkají, že maminkám je to jedno a hlavne říkají že si přejí aby už bylo díte venku. Me osobne by to nevadilo, ale každý je asi jiná povaha. A také si všechno převádím na sebe, co bych cítila při tomhle, nebo co bych si o tom myslela, než neco udelám. Přijde mi, že jste z této porodnice udelali největší problémové místo, kde nedbají ohled na matky. Jen naše učitelka nám neustále říká, že to nejsou pacientky ale JENOM rodičky, zdravé ženské.
Nevím, co ještě bych mohla vysvetlit pro lepší pochopení. Všechno jste to převrátili jen proto, že jsem tam vyslovne nenapsala, že jsem se matek ptala. Mohli jste se třeba zeptat a ne hned delat závery.