Musím přiznat, že si občas nevážím toho, co mám. Svět by byl určitě lepší, kdyby se na něj lidé dívali spíše z toho pohledu co mají, než z toho co jim chybí.
Nedávno manžel nadával, že přijede pozdě na jednání, že nestíhá apod. Na jednání sice nakonec přijel o 15 minut později, ale na rozdíl od právníka, který se toho měl také účastnit dojel. Ten bohužel boural, naštěstí mu nic není a odneslo to jen auto.
Stejně tak já jsem před týdnem v duchu nadávala - co jsem komu udělala, že mám takové dítě. Katka si teď ráno oblíbila zamykat dům, takže si před odchodem bere moje klíče. Jenže běžela si do domu ještě pro mikinu a zapomněla, kam ty klíče dala. Takže jsme asi 20 minut prohledávaly celý dům. Nadávala jsem. Když jsme je KONEČNĚ našly, potkaly jsme před domem mou kamarádku, která má postiženého chlapečka (ke všem jeho zdravotním problémům se ještě přidalo selhávání ledvin). Hned jsem si připadala jako úplný pitomec, že nadávám kvůli tomu, že mi dítě skoro ztratí klíče, když může být i hůř.