Souhlasim s psychologem. Proto jsem taky ten článek pojmenovala Kdo zná dítě nejlépe - protože jsem řešila, jestli mám dát na názor doktora, kterej má možnost srovnání se spoustou jiných dětí a může dítě posoudit objektivně (ovšem v našem případě o objektivitě nemůže bejt řeč, když všichni potvrzovali nesprávnou diagnózu), nebo jestli se mám rozhodovat podle sebe, když tohle konkrétní dítě znám mnohem víc do hloubky, ale srovnání mám tak maximálně s patnácti dětma. Intuici bych do toho až tak netahala - to že dítě slyší člověk prostě vidí denně v běžných situacích, kor když to začne na popud doktora pozorovat. Myslim, že už to tu pěkně napsala Silvie. Ten článek měl bejt mimo jiné o tom, jak jsem přes svou zkušenost začala pochybovat pod vlivem autorit. Ideální by asi bylo, kdyby si doktor vyslechl poznatky rodičů. Chápu, že rodiče můžou informaci zkreslit, ale ono chování dítěte v ordinaci je taky trochu mimo. Další věc je zaměření doktora na vyhledávání problémů. Zrovna teď to vidim na kamarádce, která jednou vlezla s prckem na rehabilitaci a od tý doby jsou tam každou chvíli na kontrole kvůli drobnostem, kterých by si jinak člověk ani nevšim (např. teď má dítě při lezení špičky dovnitř - ve stoji je má normálně. Minule to ještě nevadilo, protože to je prej normální v ranym stádiu lezení, ale teď už je to problém a musí se s tim cvičit. Schválně jsem to zkoušela a jsem taky v ranym stádiu - kupodivu mě to v životě nijak neomezuje, moje máma se kvůli tomu nikdy nestresovala a ani se mnou nemusela provozovat ne vždy příjemný cvičení.) O studenej fonendoskop tu vážně nejde. Kluci se ani nebojí očkování, donedávna prohlídky nevnímali nijak negativně a my se je v tom snažíme podpořit (z hlášek ve stylu "Jestli budeš zlobit, dá Ti paní doktorka injekci." mam husí kůži). Když vim, že je třeba odběr krve (když byl syn nemocnej a nevědělo se co mu je), nemam jedinou námitku. Ale když vim, že narkóza nutná není...