To je ale trochu rozdíl, ne? Mezi víc než ročním dítětem, které si vynucuje pozornost, a třítýdenním miminkem, které třeba objektivně něco trápí (a nemusí to být fyzické obtíže - kdo vidí miminku do hlavy? Třeba malá Lucinka trpěla nějakou úzkostí, kterou samozřejmě nedovedla vyjádřit jinak než žalostným pláčem)
Myslím, že autorka nejen dobře vystihla situaci, kterou kdo nezažil nepochopí, ale opravdu se nemohla zachovat jinak. Několikaměsíční děťátko přece nemůžete "vychovávat". Můj zcela soukromý názor je, že postup, který popsala ve svém článku, je jediný možný - úplně malinké dítě musíme uspokojit, žádná opravdová máma by nejednala jinak. A teď, když je Lucinka větší, se může začít "trénovat" postupné oddělování.
Autorce držím palce, ať všechno zvládne, a po svých zkušenostech se "skorodvojčaty" mohu dodat jedinou, omšelou, ale OPRAVDU pravdivou větu na povzbuzení - bude líp. Čas pomáhá. A snad ještě - pokud je Lukášek pohodový a společenský kluk, tak určitě pomůže, pokud ho občas někdo vezme ven (tatínek, babička, paní na hlídání), nebo až začne chodit do školky a maminka se bude moci věnovat jen Lucince. Ale z toho motorického opoždění bych si nic nedělala, to se dožene - a až se Lucinka postaví na nožičky, naopak ji starší sourozenec potáhne dopředu.