Osobně si myslím, že za hodně plačícím miminkem je na jedné straně zvýšená dráždivost (objektivní příčina, za kterou nemůže ani matka ani dítě) a na druhé straně si z vlastní zkušenosti myslím, že za neklidným dítětem je neklidná matka(vůbec matku nijak neobviňuji, může mít ke svému neklidu vážný důvod a třeba s ním ani nemůže nic dělat). Tomík, můj poslední přírůstek má obojí, je zvýšeně dráždivý a má dost často neklidnou až zoufalou maminku a taky dost řve. Přeci jen ale mám v poslední době pocit, že už jsem to zvládla lépe a je už klidnější, je to totiž podle mě hodně na té mamince, ale ne v tom, že se má zničit neustálým nošením, potřebuje se sama uklidnit a nabýt sebevědomí v tom, že výchovu zvládá a že je všechno dobré, tak jak má být, což je někdy strašně těžké a někdy až nemožné. Mé dvě předchozí děti, Vašík a Milenka měly velmi šťastnou a spokojenou maminku, jistou si sebou samou, svou láskou i výchovou a byly oba tak klidní a veselí a hodní.
Tomík je jiný a nemůže za to a vlastně ani já za to nemohu, nevyčítám si svůj neklid a trápení, jen vím, že to na Tomíka působí a snažím se to zvládnout a někdy se mi lépe daří vystihnout jeho potřeby, to tehdy, když mám v sobě sama víc pokoje a jsou dny, kdy se mi to nedaří a sama jsem vyřízená. Snažím se radovat z každé hezké chvilky, kdy se daří a Tomík je spokojený, abych nasbírala sílu a inspiraci, když se nedaří.
Je, já jsem sepsala nějaký blábol, nevím, jestli si z toho trochu pochopila, co chci říct. Možná tě něco trápí, co způsobuje neklid, třeba že nedokážeš být tak "dobrá matka", jak sis myslela, že nevíš, co tvou holčičku trápí a neumíš jí pomoci, možná i trochu vztek na ni, že se kvůli ní nemůžeš tak věnovat chlapečkovi, může toho být spousta, ale je třeba se tím netrápit a najít klid a lásku a střádat hezké chvilky, snad se to zlepší.