Mně připadá, že ta doktorka nemá pravdu, že by byla vada to brečící miminko chovat. Malý kojenec kolem půl roku starý má podle mě právo na téměř neustálou přítomnost matky, a na chování miminka při jeho pláči nevidím nic špatného. Asi bych to řešila umístěním dítěte do šátku na záda - jako ženské v Africe. Tak by vidělo, že pozornost matky mít stále nemůže, že má maminka i jinou práci, ale neustále by tělesně cítilo její přítomnost, tlukot srdce, což by bylo podle mě přirozené a pro dítě dodávající pocit bezpečí na světě. Podle mě brečící kojenci, pokud je netrápí fyzický problém, se možná zatím na světě necítí bezpečně a volají o pomoc.
Když se ponechají brečet bez pomoci, ještě více se myslím znejistí. A pak právě toto může sklouznot do chorobné závislosti na rodičích a vynucování si jejich pozornosti i ve věku, kdy už by přirozeně samostatnější mělo být.

Takže já jsem pro, aby děti dostaly dobrý "chovací" základ. Jako malé, když ještě kloudně nevědí, co se s nimi na světě děje, tak určitě nejednají vypočítavě, jak je jim přičítáno. Proto navrhuji co nejvíc chování je matka schopna poskytnout, což dítěti dodá jistotu k tomu, aby potom samo bez bázně od ní vykročilo sebejistě zkoumat svět.

Ale dítě, které si zvyklo, že na jeho právoplatné a přirozené potřeby už ani v miminkovském věku nikdo nereaguje, z důvodů, aby se osamostatnilo? Jakou si tedy udělá představu o světě? Bude mít spíš ze všeho stres, všechny nové situace bude těžko nést, bude na sebe možná upozorňovat a celkově po celý svůj život svoje okolí zatěžovat víc, než je zdrávo.

Takže myslím,že ten počáteční "vklad" za to stojí.