nečetla jsem zbytek komentářů, ale teda odkládat osmiměsíční dítě do jiné místnosti a tam ho nechat bečet, mi přijde dost drsný. Zvlášť když tohle je věk, kdy děti trpí separační úzkostí.

U nás to bylo podobné - první dítě klučina - čitelný, sice s kolikami, ale zvládnutelný. Druhé dítě holčička - mamas a závisláček. S tím že první rok života nesnesla ani vlastního otce, cizí lidi se na ní nesměli ani podívat (doslova). Dceru jsem ten rok prostě nosila - starší měl svůj normální program, mimino spokojené, že je u mámy. Holt vařil manžel, nebo navařeno nebylo, pro děti jsem vařila do zásoby do mističek do mrazáku. Když jsme někam šli (hřiště, kamarádi), tak to vypadalo tak, že jsem měla mamase v náručí - když už jí zaujala nějaká hračka, tak se mě alespoň držela druhou ručičkou za nohu. Kolem roku se zmírnilo, ale pořád má větší potřebu fyzického kontaktu než její bratr. Přijde se pomazlit, přitulit, když jsme nějakou dobu od sebe, tak pak mi vysloveně skočí do náručí a potřebuje se tulit.

Na druhou stranu ve dvou letech nastoupila do školky - na dvě dopoledne týdně. Chtěla jsem jí dát později, ale protože tam chodí starší bratr, "musela" taky - bratra naprosto obdivuje a vše po něm opakuje. Nástup zcela bez problémů. První den jsem čekala na telefonu, kdy zavolají, že si mám pro ní přijít - vydržela celé dopoledne - a od té doby chodí normálně. Bez protestů, bez scén, zamává a jde.... přijde mi, že tím, že jsem jí byla k dispozici, když to potřebovala, tak ona teď chápe, že tu jsem pro ní, že přijdu, že se na mě může spolehnout.

Pořád jsou situace, kdy na mě "visí" - nemoc, ale třeba i cestování nebo neznámé situace (nerozchodila vánoční besídku ve školce - nakonec jí strávila u mě na klíně) - a kdy odmítá i tátu, ale lepší se to.

Někdy mi to leze na nervy - to, že když jsme spolu, tak jí mám vlastně furt "na krku" (doslova), pocit absolutní nesvobody, že stále si někdo dělá nárok na moje tělo a mojí náruč, pořád "po mě leze" - ale dneska už jí můžu nechat s manželem, babičkou, ve školce - a vím, že je v pohodě - akorát vím, že aby byla schopná být sama, tak si musí odtulit svoje, je to něco co jí dává pocit bezpečí a co jí "nabije", aby byla schopná pak vyrazit do světa samostatně.

Sama jsem prý byla jako mimino taková, ale přešlo to někdy v pěti letech. A od té doby jsem byla hodně samostatná. Na letních táborech jsem nechápala děti, které steskem plakaly - já jsem si pobyt bez rodičů užívala.
Myslím, že moje dcera bude podobná. Syn, který není tak tulivý a takový mamas, tak se o víkendu u babičky pořád ujišťuje, že se pro něj vrátíme a kdy se vrátíme, diskutuje kde jsme a proč jsme - a má starost. Dcera mi zamává a tím to pro ní končí - ona se nepotřebuje ujišťovat, že pro ní přijdu - ona si tím je neotřesitelně jista.

Osobně bych se tedy přimlouvala za trošku víc pochopení. Děti nejsou stejné, a je "otrava", snažit se s batoletem malovat a mít u toho mimino na klíně, a běhat po ZOO s miminem ve vaku (MMCH - v osmi měsících by už mohla asi do krosny - mám velké problémy s páteří, a krosna je nosítko, které mi nevadí) - prostě vyjít i tomu mladšímu dítěti vstříc... nemyslím, že osmiměsíční dítě je manipulátor - ale chce taky mít mámu pro sebe, je to tak těžko pochopitelné? NIkdy mámu pro sebe nemělo! - a zrovna u takhle malého dítěte mi to nepřijde tak těžké zařídit. Zavírat ho do samotky - to mi teda hlava nebere.