..a s paní doktorkou taky nesouhlasím.
Evidentně mám pocit, že situaci vidí jen z klinického hlediska.
Ale neměla takové dítě doma 24 hodin.
Já mám podobné děti dvě ze 4....starší syn brečel a brečel, jedině se uklidnil, když jsme ho nosili - a v noci tehdy, když spal na našem hrudníku třeba u TV. Jakmile jsme ho dali do postýlky - řev.
Synovi je teď 19 - a tehdy nebylo zvykem brát si děti do postele - prostě nás strašili, že je zalehneme - neodvážila jsem se vzít si do postele mimi....až když byl trochu starší, to pak s námi bivakoval do cca 7mi let....A šátky ani klokanky taky neexistovaly.

Dcerce je 8 - a byla stejný případ..akorát oba nebyli jakoby vývojem pozadu, oba byli enormě živí a motorické věci zvládli mnohem dřív - oba chodili v 10 měsících a synek si stoupl sám v půl roce.
Dcerku jsme pořád nosili a hledali jí nové podněty - jakmile jsme si sedli - řev. Lehli - řev! Z hlubokého kočáru se stěhovala už ve 3 měsících do mírně zvednutého sporťáku - aby viděla ven, jinak - řev!!!
Někdy nám z obou dětí "hrabalo", na synka jsem byla skoro celé dny sama, s dcerkou jsme pobývali s manželem oba a střídali jsme se v péči o ni - přesto na její první rok neradi vzpomínáme. Další "komplikace" byla ta, že jsem otěhotněla v jejích 3 měsících, což ona nějak vycítila a od té doby chtěla chovat pouze ode mne...měla jsem jí stále na svém rostoucím břiše. Když se narodil nejmladší synek - odstonala to....

Oba děti zůstaly nejednoduché doteď - nejsou to "obyčejné" pohodové děti - jsou to prostě dost složité povahy, ale to, co jsme prožívali první rok, to už se mírnilo....
Prostě každý jsme jiný - a každé dítě je osobnost.

Nikdy jsem nevydržela nechat děcko brečet...a soustavný "bolestný" řev, jak autorka popisovala, je prostě strašně depresívní, to nejde neslyšet. Leze to do uší, do hlavy, probouzí to vnitřní úzkost u maminky, frustraci.
Já bych neodpírala holčičce pozornost, chovala bych ji co nejvíc i na úkor staršího synka...tomu bych se naplno věnovala, až když mimčo usne nebo až přijde manžel domů....protože ten řev má nějaký vnitřní důvod, neva, že ho nevíme v tomhle okamžiku.
Obě naše děti se uklidnily, když začaly samy chodit a nebyly odkázané pouze na nás....tehdy máme nafocený snad první synkův úsměv.
Doteď jsou hodně mazlivé, hodně potřebující mou pozornost, hodně závislé - ale už se to vážně dalo (teda jasně, že ten 19tiletý, to už jiná kapitola, ale myslím v letech, kdy nás ještě hodně potřeboval).
Co je fajn - že jsou oba taky hodně inteligentní - ale současně to nese sebou potřebu stálé akčnosti, a stálých podnětů, a - pokud by to šlo - nějaké alternativní školy, kde by nemuseli sedět na zadku.
Jinak s nimi ve škole ani školce problém nebyl.
Ještě podotýkám - že obě dvě tyhle děti naše nechtěl v miminkovském věku hlídat nikdo z rodiny, stačila hodina - a už nám je vracela babička zpět....
Chce to vydržet - stejně není jiné řešení - zlepší se to, myslím, dost brzy. Aspoň o kus!
A ještě bych poradila - aspoň na pár chvil týdně vypadnou někam pryč....třeba do bazénu nebo tak, a nechat děti napospas tatínkovi nebo babi!