Kdo to nezažil, nepochopí. Naše dcerka prořvala v podstatě celý první rok. Byli jsme s manželem oba dva absolutně vyčerpaní. Pořád jsme jenom chovali nebo houpali a ani to kolikrát nezabíralo. Situace se postupně zlepšovala tím, jak se mohla samostatněji pohybovat. Když začala mluvit, ubývalo i důvodů k pláči. Dnes jsou jí skoro dva roky a všichni obdivují, jak máme neuvěřitelně šikovnou a inteligentní holčičku.Navíc je velice společenská a pohodová. Ničeho se nebojí, nemá zábrany ve styku s lidmi a dokáže zvládnout i pobyt v neznámém prostředí. A přestože jsme ji tolik chovali, není na nás vůbec závislá! Řekla bych, že je to spíš naopak. Díky naší péči získala důvěru ve svět, který se jí zřejmě původně vůbec nelíbil.Kolikrát na ni spolu s manželem s láskou a úžasem hledíme a říkáme si, že je to zasloužená odměna za ten náročný začátek.