Je tady už tolik příspěvků k diskuzi, že si nejsem jistá, zda tady tento bude někdo ještě vůbec číst. Chci se jen podělit o svůj názor a svou zkušenost. Pisatelku dokáži z části pochopit. Z části píši proto, že jsem měla stejně uplakaného chlapečka a ulevilo se mi zhruba v 10 měsících a od 1 roku (teď mu budou skoro 2) už to byla pohoda. Stejně jako pisatelka jsem při jeho pláči zažívala muka, protože Kryštůfkův pláč byl velmi zoufalý. Stejně jako pisatelka neuznávám metodu "nechat vyplakat". V čem se s pisatelkou lišíme je to, že to bylo mé první a zatím jediné dítě. To je dosti podstatný rozdíl, přesto si dovolím vyslovit svůj názor. Jak už jsem psala, neuznávám metodu "nechat vybrečet" a přestože jsem byla unavená, zoufalá, vyčerpaná, tak jsem našeho chlapečka nikdy nenechala vyplakat. Byla jsem přímně zklamaná, že manžel nemá navařeno, že byt není jako klícka, že já nejsem jako z žurnálu, ale prostě mi to nedalo. Moje oblíbená dětská psycholožka Jiřina Prekopová, která působí především v Německu (je to tuším, že více než 80-ti letá dáma - takže žádná moderna) ve své knize píše (a teď ji necituji doslova, ale význam snad uchovám), že nechat dítě vybrečet, abych ho náhodou neromazlila svým nošením a svou blízkostí je hrubé nepochopení potřeb kojence. A jinde zase píše, že obvykle dítě po nějaké době utichne, protože pochopí, že pomoc nepřijde, nicméně uvnitř někde v jeho dušicce utichne zároveň něco jiného. Mnoho materiálů přece píše o tom, že dítě zhruba do jednoho roku rozmazlit zkrátka nelze. A že je Vaše děťátko chorobně závislé na Vás na své mamince? Proboha, vždyť se bavíme o ani ne ročním dítěti....na kom jiném by mělo být závislé. Já bych spíš byla nesvá kdybych takovému miminku jako maminka vyjímečná nebyla. Já osobně jsem přehodnotila priority a neříkám, že jsem se smiřovala lehce s kupami nevyžehleného prádla, s rychlovkami namísto smaženého řízku s bramborovým salátem, ale dalo se to vydržet a zpravidla tohle období netrvá déle než zhruba rok a to se dá vydržet. Alespoň já neznám třeba tříleté dítě, které by většinu dne proplakalo. Já jsem Kryštůfka nosila (protože kojenci jsou nošenci a být nošen je pro ně naprosto reálná potřeba, stejně jako být syt, být v teple...), houpala na gymnastickém balóně, hladila, objímala, občas když nepřestával plakat, tak jsem brečela i já, ale houpat na balóně jsem nepřestávala...Vyslechla jsem si spoustu zaručených rad, jak si na sebe pletu bič, že Kryštof nebude umět usínat sám (do 8 měsíců usnul jen houpáním na baloně), že bude rozmazlený, nebude se umět zabavit sám....Dnes má velmi klidné dítě, které si dokáže hrát samo, je velmi zvídavé, bystré, spoustu věcí si nechá vysvětlit, takže se nevzteká zbytečně kvůli hloupostem (i když to možná taky přijde). Zrovna dnes jsme se vrátili z prvního velkého výletu z Rakouska. Ačkoli naše známé Kryštof viděl poprvé, velmi rychle se zabavil 20-let starými hračkami, mámu v tu chvíli vůbec nepostrádal a velmi rychle se spřátelil a dokonce na otázku, zda zůstane u známých, odpověděl, že ano. Takže rozhodně nemůžu říct, že bez mámy neudělá krok, že by na mě byl chorobně závislý....Knížku Jiřiny Prekopové jsem půjčila kamarádce, takže opět nebudu citovat přesně, ale zmiňuje také to, že časo chceme děti od sebe odpoutávat ještě dříve, než se ono pouto vytvoří. Pokud podpoříme vytvoření pevného pouta s naším děťátkem, potom se ono přirozeně postupně od maminky samo odpoutá. Naopak chorobně závislé se stavají takové děti, kterým se jistoty a bezpečí nedostává...Shodou okolností ta již několikrát zmiˇˇnovaná Jiřina Prekopová napsala též knihu Malý tyran, ale ta pojednává o mnhem starších dětěch tyranizujících své rodiče než o několikaměsíčních kojencích. Víte, já věřím, že všechno se těm našim dětěm někam zapisuje a všechno se nám jednou v nějaké podobě vrátí a to nemyslím nijak zle. Ale nezoufejte, jak píše pan doktor Matějček, lidský druh je jediný, u kterého se leckteré chyby dají napravit. Přeji pevné nervy a hlavně hodně moudrosti.