I my měli uplakánka. Přesně jak píšete. Vytoužená holčička plakala i tři hodiny s 30 minut přestávkou na kojení. Vše začalo 5 den po porodu. Nejprve nám řekla dětská lékařka, že ji bolí bříško (do cca 3. měsíce), od 3 pak nenáviděla polohu na zádech v kočárku, pak rostli zuby... Jsem učitelka a tak jsem si studovala, co se dalo. Nejvíc mi pomohla kniha Prekopové "Když dítě nechce spát". Připojuji se k ostatním maminkám - dát na vlastní instinkt a hledat jistotu v sobě. Jistá maminka je klidná maminka. Klidná maminka je klidné dítě. Lehko se to napíše, těžko realizuje. I já byla zoufalá a na dně, během prvního roku jsem nad ní i párkrát poklakala...Další větší problémy přišly s obdobím vzdoru - než začala říkat "JÁ". Pomalu z toho vyrůstá, nebo lépe řečeno učí se zacházet se svou labilní povahou. Je jí pět a dokáže sama popsat svůj stav takto - "někdy se tak rozpláču, že to nejde zastavit." O těchto "plačtivých" dětech konkrétně jsem se dočetla v Matějčkovi: Výbor z díla ( vydal Portál). Může pomoci režim v podobě přesného sledu činností např. večeře, koupání, pohádka, mazlení, spaní. Nemusíte dodržovat čas. Dceři je už pět a půl. Pomáhají také manželovy laické metody typu - já když jsem unavený, tak neječím,tak taky neječ! Dávám za pravdu maminkám o inteligenci a vnímavosti. Dcera sčítá a odčítá do deseti. Podepíše se, čte tiskací písmena po slabikách. Vzhledem k labilitě ji ale do základní školy letos nedáme. Přeju pevné nervy a zdravé děti. Karolína