Dobrý den Denisko,

mám 2,5 letého chlapečka a podobný problém. Jenom od narození jsme se s manželem dohodli, že ho nikdy nenecháme plakat a svůj první rok více méně přežil v šátku nebo v náručí. Na rozdíl od tvojí holčičky, neměl důvod moc plakat a ani neplakal,byl to smíšek, jakmile se probudil, šel do náruče. Je fakt, že jsem byla někdy psychicky zničená, stála domácnost a já (vlastně ještě stojí ). Stále je na mně moc závislý , ale pomalu se začíná osamostatňovat a poprvé si začal sám hrát někdy po 2. narozeninách, ale teď se dokáže sám prohrát i třeba 3 hodiny vkuse a pomalu se začíná ode mně vzdalovat. ( a už ani na záchod se mnou nechodí )
Já si neumím ani představit, že by moje dítě plakalo a tvou situaci bych řešila tak, že bych lucinku měla stále u sebe, ale nijak bych neubírala na pozornosti staršímu chlapečkovi, naopak snažila bych se všechno dělat s obouma a spíš vychytat, jak by to šlo a mohlo fungovat. Staršímu chlapečkovi číst a Lucinku u toho držet, nebo dělat všechno ve trojce a nějak to uzpůsobit. Ubírat pozornost staršímu dítku by mohla podle mně mít v budoucnu stejně špatný psychycký dopad na synka, jako nechat brečet holčičku. Myslím, že když bude mít Lucinka jistotu (nevěřím, že je to vypočítavost) u tebe, začne si pomaloučku hledat vztah i k dalším členum rodiny a posléze i k cizím.(myslím, že jí skutečně chybí pocit jistoty). Paní doktorku z Motola bych ke svému dítěti nepustila.