Slávko,
myslím, že jsi se zachovala správně. Ne s tou nevěrou , ale s řešením následků. To dítě se ti narodit mělo, jinak bys neotěhotněla. Jasně, že se to může kdykoli provalit, ale nemusí. A když se to provalí, myslím, že to ustojíte. Už má tvůj muž dítě rád, je jeho. Mám nevlastní děti (z partnerova předchozího manželství), nejsem jejich matka a nikdy nebudu. Ale přesto je moc miluju. A kdybych se někdy s ním rozešla, nedovedu si představit, že bych ty děti už nikdy neviděla...
Kdybys mu to řekla, budeš se snažit akorát uklidnit svoje svědomí, bylo by to sobecké. Udělala jsi chybu (kterou může udělat každý - a bacha na moralisty, ti mívají největší máslo na hlavě ), ale následky si neseš sama. Kdybys to řekla, zatížíš celou rodinu velkým stresem. Ono to známé zatloukat, zatloukat, zatloukat má něco do sebe. Dokud se to neprovalí, můžete žít relativně klidně a tvůj muž, i když to podle mne tuší, může mít pořád nějakou naději (nebo jak to nazvat), že je syn jeho.
Přeju ti spokojený vztah.
Držím moc palce...

Dulcinea