Já se teda ztotožňuji s názorem, že to autorka manželovi říct měla, když v tom je dítě a myslím, že by se mu to měla pokusit sdělit i teď, byť třeba s podporou nějakého rodinného psychologa, jak už někdo psal výše....kdyby šlo jen o nevěru, je to fuk, ale s dítětem to jedno není. Z autorčina vyprávění mám pocit, že manžel stejně něco tuší, ale obě strany se o tom bojí mluvit a to musí být na atmosféře vztahu a rodiny cítit, byť si autorka může namlouvat co chce - i to dítě to cítí......mám docela hodně zážitků s odkrývací terapií sebe i mnoha jiných a přesně tyhle tajené rodinné věci dokážou udělat pěkný psychický hrůzy, člověk pak v dospělosti jen nejasně tuší, že něco bylo špatně. Pravda strašně bolí, ale taky očišťujě a někdy umožní zrání......