Můj manžel se narodil tělesně postižený. Takového jsem si ho vzala a takového ho miluji. Když jsme se brali, odložili jsme citlivé téma "děti" stranou s tím, že si zatím budeme trošku užívat.

Když dozrál čas a oba jsme zatoužili po dítěti, hodně jsme to probírali ze všech stran. S vědomím, jak je můj muž úžasný, by mi vůbec nevadilo dítě úplně stejné jako on. Jenže on se svým postižením žije několik desítek let a v žádném případě nechtěl podobný život připravit i svému dítěti. Tak jsme řešili: risknout to a v případě špatných testů jít na potrat, nebo genetickou anomálii dál nepřenášet a nechat se oplodnit dárcem.
Nakonec jsme zvolili dárce. Narodilo se nám krásné, zdravé miminko. To, že není manželovo je tajemství jen nás dvou. Nikomu jinému do toho nic není. Ale jednou to budeme muset říct i našemu dítěti. Má právo to vědět, aby bylo ušetřeno obav, až bude samo čekat rodinu, aby nemuseli podstupovat aminocentézu apod.

Kdy říct je jen na nás. Já si myslím, že je zbytečné s tím spěchat. Spíš se přikláním k tomu, počkat až do dospělosti. I tak to bude pro nás všechny dost těžké, ale snad pochopí, proč jsme se tak rozhodli i to, že jej otec miluje ač není jeho vlastní krev.