Děkuji všem, kteří mi odpověděli. Velice si vážím těch, kteří se dokáží sami sobě přiznat, že jedno dítě pocitově preferují, ale snaží se to druhému kompenzovat ... myslím, že to je cesta k tomu, že za čas napíší - miluji je oba stejnou měrou ...
Nějak intuitivně mám pocit, že tak je to správné ... Někdo píše, že to není možné, já si myslím, že ano ...
Každé dítě je jiné - některé přítulné a poslušné, některé křiklavé a neposedné - možná právě jako reakce na "hodného" sourozence. Myslím, že úkolem rodiče je dodat každému, co mu chybí, jednomu více "zdravé agresivity", druhému více pořádku.
Ale všechny děti po lásce touží, všechny chtějí být "favority" a hledají nejrůznější cesty, jak
toho dosáhnout - od poslušnosti až po zlobení.
Jistěže krátkodobým emocím ve smyslu "přetrhnu ho jak hada" nebo tendenci "chránit" mladšího před starším se nevyhne nikdo, ale to podle mě nelze považovat za analogii "mám ho méně ráda".
Také nerozumím větám - mám je ráda stejně - ale každého jinak. Podle mě je láska jenom jedna.
Naznamená to spíše, že s každým vycházím trochu jinak? S jedním hůře, s druhým lépe?