Ahoj, díky za upřímný článek. Podle mnoha průzkumů je prý asi každé páté dítě "kukačkou", nejsi tedy ani zdaleka sama. Tvůj případ je spíš ojedinělý v tom, že o tom hodně přemýšlíš. Myslím, že hodně žen, které jsou v podobné situaci, to moc "neřeší", resp. vyřešily to kdysi, když se rozhodly dát tomu dítěti život - a tím je pro ně rozhodnuto.

Nebudu přemýšlet o morální stránce; moralistů je tu i tak dost a ze tvého článku vidím, že tě tvé svědomí trápí i tak dost. Jasně že tvoje situace není zrovna "košer". Ale STALO SE TO a čas nevrátíš. Do blbé situace jsi se dostala v okamžiku oplodnění. Potom už ti stejně nezbývala žádná správná možnost, měla jsi jen různě špatné možnosti. A je těžké odhadnout, která je ta nejméně špatná. Pokusím se ty možnosti nastínit.

a) Potrat a zabití toho maličkého zárodku - budoucího človíčka - to jsi nechtěla a já ti to schvaluju.

b) Odnosit dítě a dát jej k adopci - to bys asi nedokázala. I kdyby ses pro to rozhodla, musela bys vysvětlit všem okolo, proč adopce... a co bys tak asi říkala, když by tě viděli chodit s bříškem.

c) Říct na začátku těhotenství příteli, co se stalo, a dohodnout se s ním, co dál... ano, tato možnost vypadá jako čistá, spravedlivá, správná, morální atd. Ale co by se stalo?

c1) Přítel se naštve, rozejdete se - a ty bys řešila, jestli potrat ano nebo ne, případně jestli teda budeš svobodná matka.

c2) Přítel se po prvotním šoku rozhodne, že tě chce i s tím cizím dítětem. To vypadá idylicky - jenže na váš (jinak hezký a kvalitní) vztah by tím padl stín, který by už nikdy nezmizel... syn by toho byl živoucí připomínkou dnes a denně. A kdo ví, jak by to ovlivnilo vztah otce a syna - i podvědomě. Každé zlobení by mohlo znamenat myšlenku "kdoví po kom je takovej, kdyby byl můj, dělal by toto a nedělal by tamto". Odhaduju, že pravděpodobně bys nebyla šťastná ani ty ani přítel ani synáček, žili byste v napětí, stresu - a nejspíš by se vše časem rozpadlo. Ano, bylo by to nejmorálnější a nejlepší, ale abyste to zvládli bez následků, tak to chce velmi vyzrálé a tolerantní osobnosti - jak u přítele, tak u tebe.

d) Možnost neříct nic a dělat jakoby nic. Tuto možnost jsi zvolila. Nesoudím, jestli je to dobře nebo ne. I v Bibli se praví "Nesuďte, abyste nebyli souzeni" nebo "Kdo je bez viny, ať hodí kamenem."
V této situaci žiješ a já si myslím, že teď už je na přemýšlení pozdě. Prostě nějak ses před lety rozhodla - a teď tu hru musíš hrát dál - v zájmu syna a vlastně v zájmu vás všech. Když už jsi nic neřekla tehdy, tak teď už musíš být zticha navěky.
Jste rodina, fungujete jako rodina, přítel má syna rád. Ano, je to i jeho syn. Otcem ani matkou není "zploditel", ale hlavně ten, kdo to dítě vychovává, kdo ho má rád, kdo se o něj stará, ke komu se dítě přitulí, komu věří.
Maceška by mohla vyprávět daleko víc... má tady na rodině krásné články o adopci a napsala o tom i úžasnou knížku.

Filozofovat o vině a trestu mi teď přijde poněkud mimo mísu. Prostě stalo se - a je potřeba, abyste mohli a dokázali žít dál. Ty jsi myslím dost potrestaná výčitkami svědomí. A myslím, že díky těm výčitkám se chováš k příteli ještě o něco lépe, než kdyby se to bývalo nestalo. Možná jsi k němu laskavější, tolerantnější atd. Přítel získal prima syna, má ho rád, máte fungující rodinu.

Můj názor tedy je: Zatnout zuby, nepodlehnout nějaké slabé chvilce a vydržet! Neboli - zatloukat, zatloukat, zatloukat! Není to dobrá volba, ale další varianty jsou ve tvé nynější situaci ještě horší. Takže vydrž! Pokud bys mi chtěla napsat soukromě, můžeš na jestrabnik - zavináč - centrum - tečka - cz
Přeju hodně síly a hlavně hodně lásky a radosti celé vaší rodině. Protože vy JSTE RODINA!