Luki - myslím, že žena odpovědnost za další zachování rodiny, za další vztah dítěte a otce, tímto hodí na manžela. To je velice logické, nevím, co je na tom k nepochopení. Pokud člověk něco udělá, nějak se rozhodne (byť třeba chybně), měl by si za tím rozhodnutím stát a svou cestu dojít až do konce. Ne své břímě hodit na záda někomu, kdo za to nemůže, kdo se takto nerozhodl.

Příklad ze života: můj strýc měl krizi v manželství a jedno dítko, v té době teta částečně bydlela jinde a otěhotněla. Zůstali spolu, ačkoliv do něho rodina i kamarádi hučeli, na jeho ženu nacházeli samé neslušné výrazy. Takto má strýc teď 2 děti (teď už dospělé). Přesto na žádné testy nešel, určitě si je jistý minimálně nevěrou, takže o otcovství není stoprocentně přesvědčen, přesto toto dítko miluje. Jistotu ovšem mít nechtěl. Po několika dalších letech se stejně rozvedl, poctivě se o dítko staral a sotva "možná kukaččí" dítko dosáhlo 15 let, rozhodlo se žít s ním, zatímco starší "nekukaččí" zůstalo u mámy. Jak je dnes strýc na své děti pyšný. Určitě měl pochybnosti, třeba kvůli alimentům mohl jít na testy, ale prostě nešel.

Asi nejsou všichni chlapi stejní jako ty. Nevím, kolik je ti let, jak moc jsi protřelý životem. Ale v době, kdy je taková rozvodovost, že téměř každý druhý chlap žije se ženou a vyženěným dítětem, kdy jsou děti "ze zkumavky", kdy je (úžasné a chválihodné) zvýšené množství adopcí a osvojení, v takové době se ohánět "vlastní krví" mi přijde poněkud mimo. Tím neříkám, že je to tvůj případ. To jen na vysvětlenou ostatním.

A než budu nařčena či hrubě uražena - žiji spokojené manželství už 17 let, dítka jsou manželova, nevěru odsuzuji. Jen prostě nahlížím na život a osudy jiných tak, jak bych sama chtěla, aby oni nahlíželi na mé slabosti a chyby.