Na uvedené příklady odpovím za sebe:

1) své matce řeknu, že se mám na hovno, neboť jsme se doma pohádali. Není nutné jí sdělovat detaily a když nemám chuť se jí svěřovat, ona to pochopí. Na druhou stranu, když se cítím pod psa, proč říkat, že se mám skvěle, když stejně pozná, že lžu?

2) pozdrav Dobrý den vnímám jako ustálené úsloví, zdvořilostní obrat, který použiju bez ohledu na své sympatie či antipatie vůči dané osobě, prostě jen zdravím. To že jí neřeknu Nazdar krávo - to není lež. Je to moje věc co si o ní myslím. Navíc už se mi dlouho nestalo, že by sousedka, s kterou jsme si nepadly do oka stála za tak hluboké přemýšlení, zda jí přeji dobrý či špatný den, prostě pozdravím

3) pokud připálím řízky, metnu je do koše a s klidem řeknu, že jsem kopyto a řízky jsem připálila. To je fakt legrace!

Takže tyto příklady jdou opravdu mimo mě. Netvrdím, že nelžu, naopak umím lhát jako když tiskne, ale proč to používat když se dá většinou říct pravda.

Jo té kamarádce, pokud to bude opravdu kamarádka, řeknu, že bych tu sukni vyměnila, pokud to bude známá řeknu něco neutrálního nebo se jen nějak zašklebím..... Jsem asi divná, ale nepamatuji si kdy jsem naposledy lhala nějak zásadně. Moje poslední lež se týkala sádrového trpaslíka, kdy jsem nakecala 3 leté holčičce, že možná přijdou i ty ostatní a nakonec Sněhurka. Teď ovšem cítím jako svojí povinnost ty ostatní dodat včetně sádrové Sněhurky.

A NENÍ TO O LHANÍ, ale o lži, zda naše dítě jen naše nebo jen málem.