Tinas, ať je to, jak je to. Manželovi jsem hned zpočátku řekla, že pokud bude mít nějaký úlet, rozhodně to nechci vědět a rozhodně neočekávám, že to bude běžná zkušenost. Jenže - lidé dělají chyby. Tehdy jsem si myslela, že kdybych o nevěře nevěděla, nedokázala bych odpustit. Ale teď vím, že bych odpustila. Ale nevím, jak bych se s tím srovnávala, kdyby "čestně" přišel s tím - víš, nebudu ti lhát, ale byl jsem ti nevěrný. No - moc hezký, svému svědomí ulevil a mně to hodil na krk.
Pokud se pisatelka bude utápět ve výčitkách, k ničemu to nebude. Pokud se s tím dokáže srovnat a je jedno, z jakého důvodu, proč to hrotit. Na tohle se hodí přísloví - proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. A navíc si myslím, že pokud se někdy po 15ti letech otec dítěte dozví úplně nějakou náhodou, že není "ten pravý - genetický otec", bude to už jiná situace a určitě to bude posuzovat jinak, než teď na začátku. Přece jen - zohlední těch předchozích 15 let a bude na to koukat jinak. Taky se přece říká - matka je vždy jistá, otec nikdy. Kolik dětí vychovává jejich otec v domění, že děti jsou geneticky jeho, ale ony nejsou. Ale stejně se pisatelka musí rozhodnout, co udělá a pak se podle toho zařídit. Nemělo by smysl, kdyby se rozhodla tu skutečnost zatajit, ale každý večer by bojovala s nutkáním otci dítěte vše říct. To je naprd.