Tuhle situaci nezávidím.Ani nevím co poradit.Na jednu stranu si říkám, proč se v tom šťourat, už kvůli malému,vždyť všecko funguje a její muž to asi ani nechce slyšet. ale na druhou stranu by to byla pro autorku neskutečná úleva, možná kdyby už se k tomu rozhodla aby se přiznala, bylo by lepší to třeba napsat v dopise, kde by mohla víc přemýšlet nad tím co napsat a jak to napsat než to prostě říct.líp by se vypovídala a popsala i své pocity a celou situaci.

Ještě k tomu jak tetičky, babičky atd. pořád melou o podobnosti, já mám roční dcerku a je mého muže a stejně každý říká, že s tatínka nemá nic, že je jen po mě.taky mě to občas štve, protože vím, že chlapi jsou rádi, když jsou jim děti podobné, ale já v ní vidím i jeho a pár "vyvolených" taky.Ale já mám tu jistotu že je jeho i kdyby měl pochyby což on teda nemá, asi v ní vidí i sebe, ale tím sem jen chtěla říct, že ne vždy je dítě podobné i na tátu a může být jeho

Jinak autorce držím palce ať se rozhodne jakkoliv.Pokud ho má manžel rád, tak na něj nezapomene ani když zjistí, že není jeho.Ale opravdu mám pocit, že on to nechce slyšet a je rád jak to je, potože to zřejmě tuší