Pokud mám psát za sebe, jsem vychovávaný tak že lhát se zkrátka nemá.
Já osobně jsem známý tím, že říkám i pravdu nepříjemnou. Je faktem, že málokdo to dokáže a hodně lidí se bojí říci někomu to, co by sami neradi slyšeli. Jenže pokud to je pravda - tak já ji vybalím.
Když se s mým kamarádem chtěla rozejít jeho partnerka, tak jsme o tom všichni, kromě něj věděli - on neviděl, neslyšel (nechtěl). Ve chvíli kdy začal plánovat drahou dovolenou, nakupovat zlaté dárky a budoucí ex to vyhovovalo (přestože po dovolené by to utnula - už měla jiného) jsem zakročil. Nebyl jsem v tu dobu jeho úplně nejbližší kamarád a nevěděl jak pochodím, ale nezasloužil si nevědět pravdu. Jeho nejlepší kamarádi mu to neřekli - aby se na ně nenaštval a neskončil s nimi. Jak to dopadlo? Nejdřív nevěřil, pak mu nakonec kápla božskou, on zrušil dovolenou, vrátil zlato, mě poděkoval za upřímnost a dnes jsem pro něj člověk, na kterého se může vždy spolehnout a když už nikomu, tak mně věří vždycky. Jeho tehdy nejlepší kamarádi, jsou už dnes bývalí kamarádi - falešnost jim neodpustil a já taky ne. Chci kolem mne mít lidi na které je vždy spoleh - kvantitu nahrazuji kvalitou.
V případě nějakého podobného úletu s následky mé partnerky bych rozhodně klidný nezůstal - nejsem rozhodně typ, který si od ostatních nechává klidně s*át na hlavu. Určitě by proběhla "pěkná" výměna názorů (násilí nepužívám - je to vynucovací prostředek ubožáků, kterým došly argumenty). Ale ocenil bych odvahu upřímnosti a bylo by mi jasný, že chybami se člověk učí a víckrát se toho normální člověk nedopustí. Takže bych to přijal jako smutnou skutečnost, ale dokázal bych jí po čase opět věřit.
Pokud ovšem někdo dokáže takhle dlouho denně lhát (přestože podle popisu dění v článku pokud ten chlap není naprostý trouba, tak buď ví nebo minimálně tuší, že je "něco" špatně) už nikdy nemůže být důvěryhodný. To je zkrátka nemožný - dnes už je z ní defakto chronický lhář a tuhle nálepku si nalepila sama do konce života.
Teď už bych radil taky zatloukat - stejně už cejch má tak jako tak a větší paseku už lhaním neudělá.
Pokud by se mne ovšem někdo ptal na radu na začátku tohodle průšvihu - tak to vybalit. Buď to chlap vezme a po čase stráví a narážkám okolí na nepodobu potomka by čelili spolu, nebo by se holt rozešli a po čase by se našel jiný "strejda", který by suploval bio otce. Ale v obou případech by bylo jasno a bez přetvářek. Já bych neměl žaludek na to někomu na kom mi záleží denně lhát a žít ve strachu z toho až to nějak rupne - tak dobrej herec zase nejsem.
Děti stejně nakonec berou za svýho otce toho, kdo je léta živil, utěšoval, trestal, hrál si s nimi, řešil problémy a byl jim po ruce, než toho kdo je někde "na stojáka" zplodil (ví to i spousta chlapů a proto pro ně "cizí" děti nejsou zas tak cizí jak si většina žen myslí).
Házím do placu jen názor protistrany (průměrnýho chlapa) - po takové době už je na pravdu pozdě, měla přijít dřív a dotyčná by z toho vyšla s poškrábaným, ale relativně čistým štítem. Předtím by to byla jen chybující slaboška, teď je navíc k tomu ještě nedůvěryhodná permanentní lhářka a dnes už to mezi nimi mohlo být dávno vyříkané, nebo mít jiného milujícího partnera.