Nevím proč by měla být naivní. Pokud jsem překvapena, že čekám dítě, oznámím to potenciálnímu otci, ten je překvapen také - patrně jsme úplní blbové, ale co pro vás neudělat. Ovšem potom následuje možnost reakce OBOU stran a dohoda o dalším postupu. Pokud budu překvapena a nebudu se cítit na to být matkou, mohu to řešit, stejně tak jako otec. Pokud mu narvu dítě, které není jeho dost jsem ho v jeho právech obešla. Zato jsem ohleduplná - spíše bych to nazvala nezodpovědná a příliš posraná strachem, aby mě náhodou neopustil, takže ho radši podvedu a budu mu do smrti tvrdit, že to bylo tak jak by se to normálně mělo stát. Moje děti se obě (brzy všechny tři) narodily z rozhodnutí rodičů - vždy bylo sice početí neplánované více či méně, ale po zjištění, že tomu tak je chtěné. Tedy u prvního překvapující, u druhého chtěné, ale radši později než dřív a až u třetího chtěné (zejména ze strany manžela) - já bych byla spokojená s tím, co mám.....ale vždy jsme se rozhodli společně. Připadá mi to běžnější forma než někoho podrazit. O TOM CELOU DOBU diskutujeme. Pokud (a již je zcela patrné že ano) vy volíte formu podvodu jako běžný postup v životní situaci asi nemáme šanci najít společnou řeč.