Já netvrdím, že jsem do něj "tak vcítěná". Prostě mi jen přijde nefér, do jakého postavení se dostal.
Tvrdíte, že "vše ví nebo tuší", což jste usoudily z otázky zda je dítě jeho. Ale já bych tam spíš viděla snahu o sebeujištění, že je vše tak jak má být. A jelikož není, tak mi přijde, že se jedná o tak zásadní věc, že by měla být oběma partnery prodiskutována a odsouhlasena : Ano, sice nejsem otec dítěte, ale jsem ochoten se chovat po celý svůj život se všemi právy a závzky, jako že jeho otec jsem. Taky znovu opakuji, že to už dávno mělo proběhnout a ne to nechat vyhnít do doby, kdy je klukovi 4 nebo kolik let.
Takže pokud nic netuší a tenkrát se nechal ukolébat a slyšel to, co slyšet chtěl - nyní se asi cítí jako bio otec se vším všudy. Nikdy jsem netvrdila, že syna nemiluje, Slávku jakbysmet - o tom to přece není. Nemůžu mluvit o něčem, co neznám a jejich vzat ani je neznám, nesoudím ho tedy. V teoretické rovině se snažím nastínit, že vzniklá situace je nefér a rada "zatloukat" mi nepřipadá vhodná. Nic víc, nic míň. A jaké pocity by měl otec při zjištění, že otcem vlastně vůbec není, to si opravdu netroufám odhadout - moje myšlenky jen směřují k tomu, že kdyby se dozvěděl coby budoucí otec, že otcem není, měl šanci se rozhodnout. Nyní ji má také a nemyslím, že by mezitím byl velký rozdíl. Tenkrát mohl zvažovat nevěru v poměru se svou láskou ke Slávce, ovšem nevěru čerstvou a s následky, s kterými nepočítal. Nyní by mohl zvážit nevěru dávno vyčpělou v poměru k lásce ke Slávce a synovi. Tenkrát nevěděl, do čeho jde, nyní už má ke zvažování dostatek zkušeností z rodinného života.Ovšem podraz bolí vždy a velmi dlouho.
Připadá mi, že to tu stejně přestává být o snaze se vcítit, jako spíš se pohádat....takže děkuji za popovídání a loučím se.