Uf, tohle téma jsem řešila jako "malá", ale jako dítě. Měla jsem pocit, že mamka "upřednostňuje" mě a táta bráchu. Zdálo by se, že je to vyrovnané, ale není. Strašně mi vadilo, že jsem pro tátu byla "jen" holka. Prvorozená. Bráchu jsem ale milovala a nikdy mu nic nevyčítala. On za to přeci nemohl. Když odřel auto při parkování do garáže, strašně se táty bál, bylo mu z toho až zle. Mně ho bylo líto. Vůbec mě nenapadlo, že bych měla být škodolibá.

Mám dvě dcerky, jedné budou v říjnu 4 roky a druhé rok. Obě miluju bezmezně, ale každou jinak. Mladší je sice miminko, ale jako miminko ji "miluju" víc, protože je hodňoučká, nepláče, je to smíšek, krásně usíná. Starší byla hodně uplakané miminko, hodně na mě fixované, takže jsem z ní bývala často unavená. Ale tím, že mladší miluju víc jako miminnko nechci říct, že ji miluju víc než prvorozenou dcerku. Souhlasím s tím, že obě dcery miluju bezmezně, ale přesto jinak. Nedovedu si představit život ani bez jedné z nich. Děsí mě představa, že bych o jednu nebo druhou měla přijít. Člověk hodně přehodnotí, když se mu dítko "jen" ztratí. Zažila jsem to. A nepřála bych to nikomu. Představa, že bych se měla rozhodnout pro jednu z nich, je pro mě stresující. Nedokázala bych se rozhodnout. Ale vzpomeňte si na tsunami a tuším Australanku, která se musela rozhodnout, které ze svých dětí udrží a které pustí, protože obě nedokáže udržet, potažmo zachránit. Sophiina volba......