Přesně tak. Zlobit se na preventivní cvičení Vojtovky je o ničem. To je jako bych byla naštvaná, že jdu s dcerou na očkování nemocí, který třeba nikdy nedostane. Pokud teda dítě nezvedá hlavičku jak by mělo v určitým věku, a je posláno na cvičení Vojtovky, je to ten lepší případ. I kdyby mělo být cvičení poněkud zbytečný. Mojí dceři odhalili špatný držení hlavičky docela pozdě. Vlastně se o to nikdo ňák moc nezajímal, a mně nepřišlo divný, že má hlavičku víc na jednu stranu. Potom nás poslala doktorka preventivně na rehabilitaci, aby se na malou podívali, tam se zhrozili, že nejenom že má nakřivo krk, ale i celou páteř. Zjistili že je jaksi vykroucená, její páteř měla tvar písmenka C. Asi někomu přijde divný, že jsem si toho nevšimla, ale nevšiml si toho ani nikdo z okolí, jenom jsme podkládali hlavičku, aby ji neměla pořád na jednu stranu, jinak nám nepřišlo divnýho nic. Na rehabilitaci nám po pár cvičeních řekli, že tohle už nepude spravit, a dcerku pravděpodobně čeká v pozdějším věku operace páteře. Byla jsem zděšená. Ještě nás teda poslali do dětské nemocnice v Brně na rehabku, ale moc tomu nikdo nedával. Tam se nás ujala fyzioterapeutka (a mrzí mě, že nevím jméno), díky které jsme začali cvičit Vojtovu metodu. Byla výborná, záleželo jí na tom, aby všechno probíhalo správně, hrozně ochotná a milá mladá žena, hlavně ale schopná. Vojtovku sem s malou cvičila třikrát denně, bohudíky mi pomáhal manžel. Bylo to náročný, to musím přiznat, ale jsem strašně ráda, že jsme to podstoupili, protože po půl roce se dcerka spravila jako zázrakem.
nevím, co by se dělo, kdybysme necvičili, ani radši nechci domýšlet. Ještě něco mi to dalo, přestala jsem být v určitých situacích outlocit. Protože cvičení vojtovky mě donutilo prostě vypnout, po dobu kdy jsem cvičila s malou, prostě vypnout nějaký city, pocity, myšlenky, a hlavně neztotožňovat se s tím, co dítě cítí, co může cítit, a nepřemýšlet, proč brečí. Prostě sem se musela zatnout, být jako stroj (terminátor) a soustředit se jenom na dobrý provedení cviku. A ohledně malé mě to do života taky dobře vycvičilo.
Na vojtovku prostě nedám dopustit v žádným případě. Ovšem kdybysme nenarazili na skvělou cvičitelku, která do toho s náma šla a měla tu trpělivost a výdrž, tak by mi bylo docela nanic, že na prvním pracovišti vojtovku uměli, když to s náma vzdali hned při druhé návštěvě.