Teda já taky nestačím zírat na zástupy spravedlivě rozhořčených... "Život ve lži", co to vlastně přesně je? Umí někdo prožít celej život "v pravdě"? Základní slušnost, jistě. Respekt, jistě. Nejsem cynik, ale jsem stoprocentně přesvědčená, že každý má právo na uklouznutí a jsem dokonce přesvědčená i o tom, že nevěra nemusí být ve vztahu zdaleka tím nejfatálnějším. Vztahy se nevyráběj v Hollywoodu a kromě ideálů si do nich každej nese igelitku pořádně napěchovanou vlastní minulostí, která nebývá jednoduchá a často může nepřímo zapříčinit větší či menší krize. Tím chci říct, že existuje kupa mnohem rafinovanějších "little white lies", které vztah rozkládají zevnitř, v pomalejším tempu sice, ale s o to nezvratitelnějšími následky. Na danou situaci podle mýho neexistuje jednoznačný recept, pro každýho je únosný něco jinýho: někdo má na to, prožít zbytek života s kamínkem v žaludku, někdo preferuje rychlý řez a riziko rozpadu vztahu. Hodně taky záleží na osobně partnera, na celkový historii toho vztahu, na příčinách nevěry, na celkovým zázemí rodiny, na materiálním zabezpečení... Proto bych si netroufla z fleku radit to nebo ono, když se "pachatel" ponoří do sebe, nakonec sám nejlíp přijde na to, která varianta jeho rodinu nejméně ohrozí, a o to by tu snad mělo jít především. Nebo snad upřednostníte ideály šustící papírem před klidem vlastního dítěte? Karel Čapek leda že by to ocenil... (nic proti němu, nic proti ideálům, slepá oddanost však vede mnohdy k fanatizmu...)