Mám mladšího sourozence, který má jiného otce. Moji rodiče se rozvedli hned po mém narození, takže se dá říct, že jsem nikdy nezažila opravdovou rodinu. Trpěla jsem kvůli tomu ve škole? Ne. Je ze mě psychicky nevyrovnaný člověk? Ne. To, že se mamka rozvedla s mým otcem je logické, můj otec je na jednu stranu sice vtipný a inteligentní, ale taky neuvěřitelný cholerik a blázen. Bydlela jsem u něj čtyři roky na střední a stačilo. I když mám oba rodiče ráda, nikdy jsem nechtěla, ať bydlí spolu. Jednou za dva týdny jsme se viděli, oběma nám to stačilo.
Když mi bylo pět, našla si mamka chlapa, ze kterého se stal otec mého bratra. Rozvedla se s ním po deseti letech a doteď jí vyčítám, že to neudělala dříve. Mám v paměti pár nepříjemných chvilek, kdy jsem byla držena za vlasy a mlácená hlavou do stolu, ale o týrání se mluvit nedá. Tyhle výpady měl mamčin manžel asi pětkrát za oněch deset let. On je horník a většinou jsem ho vídávala jednou týdně pět minut před tím, než jsem šla spát. Já ani bratr jsme si ho neužili, nevídávali jsme ho, nebavili se s ním, prostě jsme žili s mamkou. Když se rozvedli, chlap si uvědomil, že je najednou sám, že po něm ženské neletí a že jediný, koho má, je syn. Myslím, že rozvod bratr pomohl k tomu, aby zjistil, že má otce. Je u něj často a v rámci možností spolu mají hezký vztah.
Trpí tedy všechny děti rozvodem rodičů? Skoro se cítím divně, když jsme se s bratrem chovali ve škole normálně, nenosili dvojky z chování a nepropadávali.