Milé maminky, klidně se stresujte, hlavně když si uvědomíte, že to děláte nebo neděláte pro svoje dítě. S první dcerou, která se narodila v 39. týdnu, ale s váhou 2,15 jsme vojtily asi půl roku, známí a příbuzní na mě koukali jak na mimozemšťana, co to dítě tak trápím a hlavně když je tak malinká. Cvičení bylo úmorné, strasující, ale postupem času jsem našla dobu, polohu a pohodu a Eva si zvykla a ten pocit, že jí ručičky a nožičky dělají něco bez práce ji vůbec nevadil.Časem jsme mohli cvičení opustit a dnes vidíme, že je dcera jenom trošku menší než ostatní členové rodiny. Další dcera se narodila ze tři roky a byla jak se říká pohodlnější, vojtili jsme také, ale jen tak pro jistotu. Lada nebyla tak živé a pohyblivé miminko jako její sestra, která ji ve všem pomáhala a všechno ji usnanovala. Takže proč by se namáhala pro nějakou hračku natahovat, když ji setřička podá. Tohle všechno jsem si uvědomili, až když tuhle sesterskou výpomoc viděl náš pan doktor a naučil tu starší tu mladší trošku trápit a škádlit, nauč miminko natahovat ručičky, nedávej ji hračky, neříkej nic, počkej si až tě zavolá. Bylo to hlavně těžké pro tu starší. Obě jsou dnes v pohodě, jenom trochu puberta, ale to se rozchodí. A tu nejmladší jsme si vychutnávali všichni čtyři, vojtili jsme, když měla dobrou náladu a škádlili jsme ji všichni, aby z ní nebyl lenošek. Takže vojtěte nebo ne, hlavně ať jste zdraví.