Zdravím všechny a pisatelku příspěvku zvlášť - opravdu nelehká situace, ale máte zdravé dítě a jste rodina a to není vůbec málo!!!
Pročetla jsem pár komentářů a chtěla bych vám nabídnout trochu jiný pohled na problém, zda říci pravdu nebo žít ve lži: mně se stalo něco podobného, ovšem v trochu jiném "obsazení" - nevěrný byl manžel a to v době mého šestinedělí po porodu prvního syna. "Výsledkem" jeho poměru bylo mimomanželské dítě, které se narodilo 10 měsíců po našem...Opravdu "lahůdka", co říkáte?
Samozřejmě se to po sice delší době, ale přece jen provalilo - ne nadarmo se říká, že lež má krátké nohy...Ono ale ve stejném městě a na jednom pracovišti to bylo spíš s podivem a také asi díky mé kardinální naivitě...No nic, prostě to vyšlo najevo a jak bývá obvyklé, můj manžel se zachoval jako "hrdina" a v podstatě nechal "řešení" neřešitelného problému na mě. Stálo mě to skoro rok života, podepsalo se to i na zdraví (ten příspěvek o dopadu zamlčování lži je opravdu ze života - mně se to "vrazilo" na žlučník a slinivku a strávila jsem měsíc v nemocnici, pak 2 měsíce boje a nakone operace a teď mám už zaplaťpánbůh snad klid...)No prostě jen jsem často přemýšlela o tom, kdyby tenkrát měl manžel alespoň tolik taktu nebo soudnosti nebo soucitu nebo čehokoliv jiného, že by nás (= mě a mé děti a moji rodinu atd) ušetřil toho ponížení a bolesti a svůj problém by vyřešil třeba zajištěním toho dítěte a jeho matky mimo naše město a věnoval se své legitimní rodině...tak abychom nebyli přímo konfrontováni s živým důkazem jeho "lásky" ke mně v době, kdy jsem jako manželka "nemohla plnit své povinnosti"...Nevím, jak by to všechno nakonec dopadlo... Jediné krásné, co se z téhle bolesti zrodilo, byl můj druhý syn, kterého jsem počala ne zcela "férovým" způsobem, protože už jsem věděla, že naše partnerství je u konce a chtěla jsem, aby můj syn nezůstal sám. To se povedlo a tak nějak symbolicky se děti staly alfou a omegou našeho vztahu a víc už od něj nečekám a říkám si, že to tak třeba mělo být...Kdo ví?