raduzo, takže odešel, chápu-li správně....a žije s novou rodinou,

co mne zaráží je tohle

"Jediné krásné, co se z téhle bolesti zrodilo, byl můj druhý syn, kterého jsem počala ne zcela "férovým" způsobem, protože už jsem věděla, že naše partnerství je u konce a chtěla jsem, aby můj syn nezůstal sám"

to vážně bylo kvůli synovi, nebo tvoje soukromá snaha, udržet manžela??? Syn by nezůstal sám, má Tebe i tátu, pokud se nerozhádáte Vy dva, takže pokus o záchranu soužití? Jeho další dítě se narodila 10 měsíců po Vašem, takže byl nevěrný v šestinedělí a po porodu (neomlouvám, ptám se). Tys věděla i před tím, že jsou problémy???


P.S. pro všechny ostatní, nerýpu, zcela bez ironie, ptám se.

P.S. 1 ) víš, to, co se tu řeší, se nás holek až tolik netýká v tom smyslu, že prostě porodíme (krom záměny holčiček) a otec je vlastně neznámý vždycky.... chápu zraněnost, ale srovnáváš nesrovnatelné, i kdyby Tvůj manžel miminko ututlal, prostě o něm o nevíš, ale nepřinesl ti ho nikdo zabalené s tím, že je Tvoje.

Je-li situace opačná a muž vychovává a miluje miminko muže jiného, a o tom ten příběh byl, a činí tak pár let..... kdy je ten vhodný moment to přiznat, když už se ten moment základní prošvihl??? Protože nebyla síla, strach byl mocnější?