Mě se stalo něco podobného. Také koktejl namíchaný z menší manželské krize, do toho rytíř, který přesně ví co a kdy říct.Prostě k tomu došlo...Použili jsme prezervativ,ale s hrůzou jsme zjistili, že selhal. Okamžitě jsme jeli na gynekologii, užila jsem dvě tablety Postinoru , mimochodem prvni tabletu jsme užila do dvou hodin po!!!!. Vztah jsem ukončila a celou záležitost pustila z hlavy, snažila jsem se veškerou mysl a snahu obrátit k tomu, aby to doma zase klapalo. Už jen pro to, že máme pětiletého syna...a opravdu doma se to zlepšilo a dokonce to bylo moc hezke, skoro jako na začátku vztahu.
Když mi vynechala menstruace, brala jsem to nejdříve naprosto v klidu,prostě jen zpoždění, když jsem si udělala test, krve by se ve mě nedořezal.... Následoval druhý, třetí, čtvrtý...všechny pozitivní. Vzhledem k tomu, že s manželem jsme se ten měsíc spolu téměř nemilovali, a vždy jen s ochranou, bylo to jasné. Okamžitě jsme šla na gynekologii a gynekolog mi sdělil, že ano, Postinor není 100% a on dokonce někdy pacientklám říká,aby se pro jistotu chovaly jako těhotné...Navíc jsem pouze měsíc předtím vysadila hormonální antikoncepci, tělo tedy bylo "nabuzené", udělal mi ultrazvuk a potvrdil, že stáří plodu zcela odpovídá době, kterou jsem uváděla.
Má situace, tedy byla jiná v tom, že já nemohla ani doufat, že to je manžela, já měla takřka 100% jistotu. Vůbec jsem nevěděla co mám dělat, dítě jsme si moc chtěla nechat,ale zároveň jsem věděla, že nesnesu vidět každý den, jak můj manžel dítě chová,každý den z něj dělat hlupáka, každý den lhát a vědět, že se to stejně provalí. Stačí úraz nebo jen testy krve.Kdyby to bylo první dítě asi bych se rozhodla jinak,ale riskovala jsem, že rozbiju kvůli svému úletu rodinu synovi, který na tátovi visí. Věděla jsem , že není dobré řešení, je jen několik špatných řešení a já musím vybrat to nejmíň špatné, respektive to, které odnese co nejmíň lidí. Biologický otec se sice k tomu postavil čelem, chtěl,abychom se k němu i se synem přestěhovali,ale já věděla, že to bylo jen pomíjivé okouzlení a že moje místo se synem je jinde, že oba milujeme mého manžela. Navíc jsem nechtěla zkoušet budovat vztah s člověkem, kterému ve 42 letech nevydržel žádný vztah déle než jeden rok. Byla jsme si jistá i tím, že kdyby se dítě narodilo, dělal by si na něj nároky a chtěl se s ním stýkat, takže by se to provalilo téměř určitě. S těžkým srdcem jsme se rozhodla pro interupci, šla jsme na ní hned, na začátku 4. týdne, nechtěla jsem, aby začalo bít srdíčko,aby se ve mě ten tvoreček vyvíjel a tím víc trpěl. Zákrok nesu těžce, není den,abych nebrečela,abych si nevzpomněla, abych to malé neprosila o odpuštění. Částečně mi pomohla jedna kartářka, která mě řekla, že ona sama na interupci byla, a za dva roky se jí narodilo dítě, o kterém si je jistá, že má duši toho, co se mělo narodit, že prý duše se reinkarnuje až v 5. měsíci těhotenství....Vím, tonoucí se stébla chytá, ale aspoň trošku se mi ulevilo. Budeme se s manželem pokoušet o miminko a já jen prosím tu dušičku,aby jen trochu počkala, že se narodí, jen prostě o trošku dýl, než měla...
A věřím, že to všechno mi mělo něco dát, byla to tvrdá lekce,ale dala mi pokoru, sílu vážit si toho co mám a vědět, že to pomíjivé okouzlení za to fakt nestojí a že nikdy nedržíme situaci jen ve svých rukou. Nelituji toho rozhodnutí,ale spíš toho, že jsem k tomu nechala dojít.