Občas se setkávám s obojím - i s neočekávanou ochotou, i s chybějící slušností.

Ale s těmi pejskaři mám ještě jednu zkušenost:

Asi před čtvrt rokem jsme si s holkama sedli na( rok a čtvrt + dva a půl) louku vedle cyklistické cesty. Na druhé straně cesty se usadili nějací lidé se dvěma velkými psy. Za chvilku se psi rozběhli "plnou parou vpřed" a radostně se přihrnuli k nám na deku, skákali holkám na klín a žřali jim piškoty. Holky začaly histericky ječet, a já se ani nedivím, protože ti psi byli asi 3x větší než holky.

Tahle situace se opakovala několikrát, a pokaždé si páníčci zavolali psy až po pár vteřinách hrůzy našich dětí, a to ještě po našem naléhání. Celou dobu zůstávali ve vzájemném pohodovém hovoru, bylo vidět, že to nevnímají nijak hrozně - jejich psi přece nikoho nesežrali, tak o co jde. Když se na nás řítili asi po třetí nebo po čtvrté, tak jsem zařvala vztekle: "NO TO SNAD NENI PRAVDA!" Konečně pejskaři rázně na psy zavolali a vzali si je na řemínek. Tvářili se při tom dost naštvaně a vyčetli nám ještě: "Oni se chtějí taky proběhnout, stejně jako vy!" Na to jsem jí odpověděla: "My ale nikomu neskáčeme na klín."

A co jsme si z toho odnesli? Obě holky milovaly psy, rádi si je hladily (po domluvě s majitelem, že mají hodného pejska). Od té doby mají panický strach ze psů, jen nějakého vidí, tak začnou křičet, ta starší se i třese. Když jdeme ke kamarádce, která má moc hodného psa, vhodného k dětem, tak ho musí dát na celý den do garáže, protože holky dostanou hned hysterák, ani se nepokusí psa pohladit, mají z něj hrůzu. A teď jsem si někde přečetla, že děti mezi 2. a 3. rokem věku máme chránit před zbytečnými děsy, protože strachy získané v tomto věku se člověka drží celý život, a budou s tím mít vždycky potíž to překonat...

ACH JO.