Hm, když ono "za nás"... prostě bylo za nás. Kolikrát jsem se při prolejzání dědovy kůlny podrápala o rezavý hřebíky, spadla ze střechy altánu, z té jabloně, rozbila si ústa na kolobrndě ve vjezdu kde byl přišerně hrbolatý beton :-(, a jak mámu málem trefil šlak když jsme s dědou stříleli ze vzduchovky do dřevotřískové desky která ty diabolky vracela zpátky :-/ ..a žiju, bez následků.

Jenže když vidím svou dceru (3) která je přesně ten "živel", jak řádí u babi na dvorku, kde se taky povaluje ledasco včetně slepičích hovínek, nejrůznějších stavebních krámů a materiálů, kameny jsou hrbolaté a kluzké, tříkolka rezavá.... tak mě běhá mráz po zádech a v duchu si dokola opakuju "stopadesátpět, lékař je tu hned" (i když nevím jak to dneska s tou rychlou vůbec je). Prostě o sebe v dětském věku jsem se nebála (pochopitelně), o své dítě se holt bojím. Takže zahradu u našeho budoucího domečku (zatím na papíře) plánuju bez podobných nebezpečenství. Jestli ji dcera využije (vzhledem k věku až to bude postavený) nevím, ale synek (3m) snad ještě jo.