Milá Elso (snad jsem nespletla jméno),
ještě jednou k těm genům. Víš, tak jako máš zakódovanou délku vlasů(nikdy nebudou delší než máš danou informaci v DNA), barvu očí, dokonce i délku života (tzn., že v okamžiku, kdy přesáhneš délku zakódovanou v genech se nastaví autodestruktivní pochody, které vedou k zániku organismu - samozřejmě, že situaci můžeš lehce změnit vnějšími vlivy, ale nikterak zásadně), tak jsou dané i povahové vlastnosti. Ty se můžeš výchovou snažit dosáhnout změny, ale v okamžiku, kdy se sejdou vhodné podmínky (ta správná parta či nějaký problém), geny se projeví - a v tuto chvíli záleží na vyspělosti onoho jedince, ale zejména na síle vazeb v rodině, zda dítě půjde za "svým hlasem" či mu bude rodina přednější. V každém okamžiku je to pro dítě boj. Víš, opuštěným dětem se věnuji léta a došla jsem tak daleko, že jsem založila sdružení na pomoc dětem, které opouštějí dětské domovy. Je to generace naprosto odlišná od jejich vrstevníků, kteří vyrůstají v normální rodině. Společností jsou, bohužel, tyto děti vnímány dost negativně, a po prvním průšvihu (a vždycky přijde!) se od nich všichni odvrátí, neboť jsou to "přece ty děcka z děcáku", tudíž asociálové. Já se snažím těm vlastně už dospělým lidem najít novou rodinu, která jim pomůže při jejich integraci do života. Hele, omlouvám se za ten můj rozjezd. Žiju tou problematikou a nenechává mě to chladnou. Měj se hezky. Marcela